SOU OBÉ DùJINY - Ústav pro soudobé dějiny AV - Akademie věd ČR

Podnětné Zápas dvou hledání kultur zdánlivých v totalitním alternativ systému 159Alte nicméně připomíná – a na rozboru memoranda sestaveného pod názvem „Německýproblém před konferencí čtyř ministrů zahraničí“ 8 k 9. prosinci 1946 legačnímradou československé vojenské mise v Berlíně Bedřichem Bruegelem takédokládá (s. 429–436) – že československé požadavky předkládané od roku 1945velmocím v souvislosti s politikou vůči poraženému Německu byly nerealistické,neopíraly se o kompetentní vyhodnocení situace a dráždily velmoci (předevšímSověty), takže jimi pak byly blokovány. Přesto se podle Alteho právě tyto často megalomanské,nepřiměřeně optimistické a „čechostředné“, kritickou kontextuální reflexipostrádající názory a požadavky z prosovětsky nadšeného „Bruegelova memoranda“dají identifikovat ve většině veřejných projevů, ale i referátů a memorand,ministra Jana Masaryka a ostatních čelných představitelů tehdejšího ministerstvazahraničí – a to navzdory všem zvratům celoevropské mezinárodní situace v dramatickémroce 1947. 9Obecně ovšem – názorově poněkud protiamerický a velkým pochopením pro potřebyi zájmy Sovětů oplývající – Rüdiger Alte shrnuje situaci slovy: „Menší spojeneckéstáty mohly doufat v prosazení svých požadavků jen tehdy, když tyto požadavkysouzněly se zájmy nejméně jedné ze čtyř velmocí nebo když tato velmocměla dlouhodobý zájem na této zemi. S ohledem na československé požadavkya nároky vůči Německu, respektive pokud šlo o úpravy řešení německé otázky, nabízelse jako logický partner Sovětský svaz. Nejenže byl hlavním spojencem a podlenázoru všech československých politiků i garantem teritoriální integrity a suverenityČeskoslovenska, ale měl do velké míry také identické představy o řešení německéotázky.“ (s. 498) A dále: „Východiskem československé zahraničněpolitickékoncepce bylo přesvědčení, že Československo neleží mezi Východem a Západem,nýbrž mezi Sovětským svazem a Německem. Dokládají to nejen Benešovy a Masarykovyvýroky, nýbrž také chování obou těchto československých politiků při střetecho Marshallův plán a o francouzsko-československé spojenectví.“ (s. 518) Altev této souvislosti hovoří o „nepružnosti“ československé diplomacie, jež měla zanásledek chybné hodnocení mezinárodní politiky. Československá diplomacie sipředevším nepřipouštěla myšlenku, že velmocenskou politiku vůči Německu je třebavnímat v logice politického jednání, tedy včetně možnosti, že se odchýlí od principůpřijatých v Postupimi. A zadruhé, spojenectví se Sovětským svazem jakožtopatronem československých zájmů vůči Německu definovalo i pohled československézahraniční politiky na poměry v Německu; situace v sovětské okupační zóně8 Viz Archiv Ministerstva zahraničních věcí ČR (Praha), fond TO Německo, karton 7, Konference,Londýnská konference.9 Alte na straně 468 připomíná, že Američané oficiálně deklarovali změnu své politiky vůčiNěmecku (oznámenou již 25.9.1946 Byrnesem) vydáním nové okupační direktivy Sboru náčelníkůštábu (Joint Chiefs of Staff) JCS 1779 pro Německo, která v polovině července 1947nahradila dosavadní JCS 1067.