SOU OBÉ DùJINY - Ústav pro soudobé dějiny AV - Akademie věd ČR

140 Soudobé dějiny XIV / 1Henleinovou stranou, 1938 nejprve březnový anšlus Rakouska, pak zářijový mnichovskýdiktát a nakonec listopadová „křišťálová noc“ protižidovských pogromů.Přesahovalo by rámec této recenze, kdybychom se snažili reprodukovat zevrubnějiobsah deníkových kapitol, seřazených podle jednotlivých roků. Věcně a střízlivě koncipovanýtext zprostředkovává pestrý, postupem doby stále dramatičtější spád historickýchdějů. Lze jen litovat, že si Hoffmann nevedl deník pravidelně, že mezeryv zápisech narušují kontinuitu událostí a že na těch místech, kde autor doplňoval svézáznamy dodatečně, je oslabena autentičnost líčení. Berme však v úvahu, za jak obtížnýcha nervově zatěžkávajících podmínek tato jedinečná kronika vznikala.V počátečních letech Hoffmann jako by podceňoval – patrně pod vlivem západníchpolitiků – nebezpečí plynoucí z agresivity Hitlerova Německa. Částečně tomuodpovídá i autorova dikce. Hoffmann je zdrženlivý nejen při líčení své úlohy či zásluh,ale i tehdy, když komentuje či hodnotí rozhovory, příběhy, události. Avšak sestupňující se výbojností třetí říše stále více dává svým emocím volný průchod a volíslova bez obalu. Malou ukázkou budiž jeho záznam vpředvečer mnichovské konference,kdy si do deníku 21. září 1938 zapisuje: „Pražská vláda akceptovala odstoupeníúzemí s více než 50 % německého obyvatelstva poté, co vyslanci Franciea Anglie navštívili ve dvě hodiny ráno prezidenta Beneše a sdělili mu, že – jinýmislovy – nechají ČSR ve štychu, pokud to nepřijme. Francie zrazuje smlouvu. Děje seněco nepředstavitelného: staroslavné české království je mrzačeno, protože Západsi chce za každou cenu koupit mír.“ (s. 175)Až do roku 1938 nenalezneme v Politickém deníku téměř žádné zmínky o autorověsoukromém životě, odhlédneme-li od líčení dovolených na jihu Evropy, kde vychutnávalplnými doušky krásy přírody a užíval klidných chvil u vody při rybaření. Teprveke konci roku 1938, ještě za pobytu v Berlíně, a zejména pak v roce následujícím,poté co byl odvolán z diplomatické služby, lze vycítit z jeho zápisů osobní starostia pocity stísněnosti, přestože ani zde neopouští svou typickou rezervovanost.Při četbě deníku si můžeme klást otázku, jak se Hoffmann asi duševně vyrovnávals nepřátelskou atmosférou nacistického režimu a co jej jako bytostného demokrata,a navíc Žida, vedlo k tomu, aby ve svém úřadě setrvával. Vždyť byl každodenněkonfrontován s událostmi a situacemi, které byly vzhledem k jeho smýšlenía původu težko snesitelné. A nejen to: za vlády bezpráví v Hitlerově diktatuřemohl být navzdory své diplomatické imunitě i osobně ohrožen. Zdůvodnění sámformuloval v dopise adresovaném již v listopadu 1935 jeho příteli Stefanu Zweigovi:„Několikrát jsi prý vyjádřil údiv nad tím, proč tak lpím na svém berlínskémpostu. Neděje se tak ani v nejmenším z vnějších důvodů, spíše z nutnosti zachovatuprostřed zcela nepřehledných poměrů určitou kontinuitu, kterou si žádá Praha,a také z povinnosti držet obrannou linii, smím to snad říci, pro nespočetné známéi neznámé lidi.“ (s. 127)Kolik obětavého úsilí se za tímto zdrženlivým vyjádřením skrývalo, lze vytušiti z Politického deníku. Hoffmann ve svých záznamech uvádí některé z četných případů,kdy pomáhal politickým odpůrcům nacismu i pronásledovaným Židům přiemigraci do Československa, kdy zachraňoval knihovny a rukopisy svých přátel(mimo jiné Heinricha Manna). Bylo jen otázkou času, kdy zahraniční ministerstvo