SOU OBÉ DùJINY - Ústav pro soudobé dějiny AV - Akademie věd ČR

132 Soudobé dějiny XIV / 1vání, které zpochybňuje občasná tvrzení, že českoslovenští komunisté se probudiliz dogmatického spánku „vlastními silami“. „Ústupky“ politiky v řízení kultury seukázaly jen manévrem ke zklidnění myslí pobouřených odhalením „kultu osobnosti“.Nešly ani do hloubky, ani neměly dlouhého trvání. Na konci roku 1956 zůstávalakultura rozdělena na „oficiální“ a „vyakčněnou“ jako předtím: „Průlom ‘únorovéhranice’, který žádal na druhém sjezdu svazu spisovatelů Jaroslav Seifert, setedy (až na výjimky: např. Václav Talich) nekonal.“ 21 A stěžejní komponenty systémukulturní politiky, které byly v podstatě dotvořeny už v roce 1950, se v následujícíchletech příliš neměnily; principy tohoto systému v jistém smyslu přetrvaly aždo roku 1989. 22Rozpolcená společnostProrežimní kultura měla integrovat společnost na základech kladených marxismem--leninismem v oblasti politiky, ideologie a ekonomie. K proměně lidského vědomí,k jeho harmonickému souznění se „socialistickou“ skutečností mělo přispět i umění.To bylo záměrem kulturní politiky, kterou Jiří Knapík s obdivuhodnou akribií probádal.Vnucuje se ovšem otázka, jaký vliv měl tento systém kulturní politiky na kvalitu„socialistické“ kultury a jak působil na kulturní život společnosti, která byla ještěv padesátých letech svou kulturní orientací, svým způsobem myšlení i hodnocenírozpolcená. Kulturní politika režimu, která oktrojovala obsahy i formy tvorby, nemělaještě integrující, nýbrž naopak rozdělující povahu: měla na jedné straně přispětk likvidaci buržoazie a její „měšťácké“ kultury, měla vytlačovat, zlehčovat a osočovatkulturu, kterou lze metaforicky nazvat „prvorepublikovou“; na druhé straně mělakultivovat novou kulturu „věřících“, usnadňovat její tvorbu a šířit její plody do vědomíspolečnosti. To bylo hlavní poslání kulturní politiky v padesátých letech.Tuto dvojí tvář a dvojí, naprosto rozdílný postoj moci k tvůrcům i uměleckým dílům,motivovaný třídní dichotomií, Knapík také ve své práci zřetelně rozlišuje: mluvíjednak o pozitivní kulturní politice, jíž rozumí „ty kroky komunistického režimu,které aktivně vedly k vytváření žádoucího modelu socialistické kultury“; naproti nístaví negativní kulturní politiku, která „vymezuje soubor osobností (či celých skupin)a hodnot, které komunistický režim hodlal po únoru 1948 vyvrhnout z živéhokulturního organismu či potlačit.“ Hned však upozorňuje: „Předkládaná práce setouto druhou, negativní polohou kulturní politiky primárně nezabývá, i když ji samozřejmězcela nepomíjí; probleskuje především u výkladu vlny čistek na jaře a napodzim 1948, ve složitém období let 1951–1952 a roků 1953, respektive 1956. Likvidace‘měšťáckých’ kulturních hodnot (z pohledu komunistického režimu) pro-21 Tamtéž, s. 356.22 Tamtéž, s. 353.