SOU OBÉ DùJINY - Ústav pro soudobé dějiny AV - Akademie věd ČR

192 Soudobé dějiny XIV / 1pomněli na své tehdejší programové prohlášení („Má-li věda plnit své poslání, nemůžebýt usměrňována apriorními hesly politických sekretářů“) 7 a dali své síly doslužeb stalinistického režimu. V roce 1949, poté co rozehnali dosavadní katedryhistorických věd, tři z nich – Husa, Charvát a Říha – byli jmenováni univerzitnímiprofesory, aniž prošli habilitačním či jiným řízením a aniž předložili jakoukoli vědeckoupráci.Před válkou Slavík spojoval s Historickou skupinou velké naděje, do prvního číslaDějin a přítomnosti přispěl článkem „Soumrak anarchického období čs. dějepisectví“.Později ve svých memoárech z roku 1953 však o jejích členech trpce poznamenal:„Nikdy jsem se v životě nezklamal v lidech jako v těchto ‘reformátorech’.Nevytýkal bych jim, že všichni přeběhli ke komunistům, třebas za druhé republikyvětšina přisluhovala fašismu, ale že za patnáct let ani jeden z nich nevrhl se na prácivětší, tím méně na práci, která by metodicky znamenala pokrok. Po únoru z nichkomunistická strana nadělala univerzitní profesory, a dokonce jeden z nich byl užprorektorem, ale vědeckou práci nevydal žádný.“ 8 I z tohoto hlediska zklamanéhoa umlčeného Slavíka je třeba chápat jedovatosti na adresu „vezírovy čety“. 9„Rytířský epos“ o likvidaci ČČH 10 také zachycuje komické mumraje kolem NejedléhoDějin národa českého, jejichž první díl byl vydán roku 1949, 11 kdy revue redigovanáVáclavem Chaloupeckým a Karlem Stloukalem měla být zachráněna příslibemreferátu o tomto Nejedlého díle. Redakce sice již nezískala povolení na vydáníjubilejního padesátého ročníku ČČH, ten však vyšel formálně jako druhý díl předcházejícíhosvazku především úsilím Evy Lisé, která spolu s dalšími archivářkami7 Viz Dějiny a přítomnost, roč. 1, č. 1 (1937), s. 1.8 Cit. podle: BOUČEK, J.: Jan Slavík, s. 98.9 Již roku 1945 adresoval Slavík členům Historické skupiny řadu sarkastických veršovánek,v nichž ironizoval způsob, jakým provedli revoluční sesazení ředitele Archivu ministerstvavnitra Jaroslava Prokeše, nespravedlivě obviněného z kolaborace (viz KOLLMANN, Josef:Dr. Jan Slavík k případu prof. dr. Jaroslava Prokeše. In: Paginae historiae: Sborník Státníhoústředního archivu v Praze, roč. 11. Praha, Státní ústřední archiv 2003, s. 165–190.10 Zpěv o pádu Čečehoně nepochybně žánrově těží ze staré hrdinské epiky. Určité okolnosti, jakoautorův zájem o ruskou kulturu, použitý pseudonym nebo autorovo označení první ČČHiždiádyv podtitulu jako „byliny novočeské“, by poukazovaly na inspiraci staroruskými bylinami,jiné společné znaky s touto tradicí se však v textu neobjevují. (Za odborné posouzení, jehožzávěr se zde reprodukuje, patří dík Karlu Pioreckému a Kateřině Bláhové z Ústavu české literaturyAV ČR, v. v. i.)11 Slavík věnoval Nejedlého Dějinám již roku 1949 následující epigram nazvaný „Árie o pomluvě:Z operety Zd. Nejedlého Dějiny českého národa“: Ať pomlouvají v mé knize psinu, / že vysoko,tam na břehu Rýnu, / zvedají se staroslavné Cáchy, / ať rudě podškrtávaj’ mé tlachy, / že o Čecháchnapsal Pavel Stránský / spis o mnoha svazcích, dlouhatánský, / ať klevetí v buržoaznímsvětu, / že v své knize fakta děsně pletu, / ať mé „Dějiny“ pro hrubých chyb roj / zvou fabrikanesmyslů – Botostroj – / lid mi vždy bude věřit, že ty boty / jsou sprosté klepy měšťácké holoty.(Viz Zpravodaj Historického klubu, roč. 2, č. 3–4 (1991), s. 20.)