SOU OBÉ DùJINY - Ústav pro soudobé dějiny AV - Akademie věd ČR

236 Soudobé dějiny XIV / 1ČSČK (který s 840 tisíci členy patřil v předválečnémČeskoslovensku k nejmasovějšímdětským organizacím), otázkám ošetřovatelskéhoškolství, působení sociálně-zdravotníchstanic, protiepidemiologickému,a hlavně protituberkulóznímu boji i zdravotněvýchovnéa publikační činnosti Červenéhokříže. Stranou nezůstalo ani zhodnocenítakzvaných Velikonočních mírů, které sez popudu předsedkyně ČSČK Alice GarrigueMasarykové slavily od roku 1922 na územícelého státu.Za zmínku také stojí výstižné životopisnémedailony čelných aktivistů a vysokýchfunkcionářů Československého Červenéhokříže či přímo jeho slovenské divize, kteřípřišli na Slovensko z českých zemí a vesvém novém působišti vykonali záslužný kuspráce. Kromě Alice Masarykové, která po celoudobu existence Československa věnovalaSlovensku a zde rozvíjeným humanitárně-sociálnímaktivitám mimořádnou pozornost,jmenujme například lékaře Aloise Cirpse,Ivana Hálka, Jana Blahoslava Kraicze,Františka Šmakala či Františka Mareše.Radovan LovčíNÁLEVKA, Vladimír: Čas soumraku: Rozpadkoloniálních impérií po druhé světové válce.Praha, Triton 2004, 208 s.Rozpad koloniálních říší a koloniálního systémupatří bezesporu spolu s takzvanou studenouválkou k základním znakům světovýchdějin druhé poloviny 20. století. Ač bylotéma kolonialismu a dekolonizace za předlistopadovéhorežimu preferováno, neustáleznovu připomínáno a politicky zneužíváno,nevznikla žádná syntetická práce, která bytento fenomén historicky shrnovala. Soubornýráz měly jedině Dějiny kolonialismu WalteraStambergera, vydané roku 1963. Jednalose však o dílo ideologicky zabarvené, navícspíše žurnalisticky profilované, které aniještě nemohlo mít dostatečný časový odstupod probíraných událostí a procesů. Zájemceo danou problematiku proto musel sáhnoutbuďto po nepřeberné a někdy těžko sehnatelnézahraniční produkci nebo se spokojits pracemi popisujícími dílčí problémy či jednotlivéoblasti v dekolonizující se Asii a Africe.Mezeru v domácí historiografii proměntakzvaného třetího světa ve druhé polovině20. století nyní částečně vyplňuje kniha VladimíraNálevky, vydaná nakladatelstvím Tritonv edici „Dějiny do kapsy“.Autor v zevrubném úvodu nastiňuje počátkymoderního kolonialismu v 19. století(takzvaný úděl bílého muže), a zejménadlouhodobější historické předpoklady dekolonizacea národněosvobozeneckého hnutízemí třetího světa. Nezmiňuje se o dřívějšíchformách kolonialismu, existujících již od 16.století, což by vzhledem k hlavnímu tématu,a především k rozsahu knihy (danému podobouedice) nebylo užitečné a snad ani možné.Nálevkův výběr předpokladů, jež k dekolonizacivedly, je značně eklektický. Ze tříuvedených (Kominterna, panafrické hnutí,druhá světová válka) lze jen poslední zařaditmezi stěžejní jevy, které dekolonizaci výrazněovlivnily, zatímco zbývající dva by mohlybýt doplněny analýzou vlivu řady dalšíchhnutí a názorových proudů.Práce rozebírá vlastní problematiku ve čtyřechkapitolách. První kapitola je věnovánadekolonizaci v Asii od samého konce druhésvětové války až po nezávislost VýchodníhoTimoru. Obsahuje i podkapitoly o Bandungskékonferenci a počátcích sovětského zájmuo rozvojové země a poněkud neoprávněněi o otázce poválečné Koreje, kde o dekolonizacistricto sensu nemůže být řeč. Druhá kapitolase zabývá dekolonizací Blízkého východu.Kromě rozpadu klasické koloniálnísoustavy v oblasti opět popisuje i hnutí, jejichžzařazení mezi dekolonizační procesyje přinejmenším sporné, i když se jejich aktivitaodehrávala na územích se zanikající čizaniklou koloniální nebo mandátní správou(první izraelsko-arabská válka, kurdský problém,řecko-turecké spory na Kypru). Osvobozeneckýmhnutím v Iráku a Sýrii se naopaknevěnuje vůbec. Třetí kapitola, zasvěcená Africe,je patrně díky své komplexnosti nejlepšíz celé knihy. Chybí zde ovšem pro rozvojovýsvět tak důležitý proces osvobození Egypta odbritské nadvlády, který je jen letmo zmíněn