SOU OBÉ DùJINY - Ústav pro soudobé dějiny AV - Akademie věd ČR

Poezie ve sbornících britského válečného exilu 63Kromě výběru ze starší české literatury tvořily náplň sborníku také básnické textypřevzaté z druhorepublikového a protektorátního tisku (z deníků Lidové novinya Národní práce z let 1939 a 1940, z Kritického měsíčníku z roku 1938 či ze sborníkuPodzim 1938). Pouze čtyři příspěvky byly tištěny z rukopisů, jejichž autory bylipořadatelé sborníku a jejich blízký přítel: Ota Ornest přispěl básní „Vlastní podobizna“(datovanou v Londýně roku 1941, s. 26), Karel Brušák zde má báseň „Zadračími křídly“ (datovanou v Londýně roku 1941, s. 52) a Josef Lederer publikovalbáseň „Růženka do skonání věků“ (pod pseudonymem Jiří Klan, datovanou v Londýně15. března 1940, s. 40 n.). Pod jménem Lídy M., autorky básně „Čekání“, seskrýval opět Ota Ornest, který využil jména své tehdejší přítelkyně, herečky LídyMatouškové, aby jí tímto svérázným způsobem vyslal pozdrav z emigrace (ačkolipravděpodobnost, že by se Matoušková mohla s tímto sborníkem v protektorátusetkat, byla zcela minimální). 71 Žádný z těchto tří autorů nevydal za války sbírkupoezie, přestože se jejich tvorba často objevovala v tehdejším exilovém tisku. Ústydomova byl také jediný almanach, v němž tehdy publikovali (kromě Ornesta, jehožbáseň „Bylina“ otiskl sborník Dvacetpět let Rudé armády). 72 Jejich účast nabízí lákavésrovnání s celkovou koncepcí sborníku, kam všichni tři zcela jasně patřili generačně– vedle přítomných básníků Ivana Blatného, Jiřího Ortena (zde pod pseudonymemKarel Jílek), Hanuše Bonna nebo Klementa Bochořáka a Kamila Bednáře.Sborník Ústy domova tak nahrazoval čtenářům v exilu čítanku nových básnickýchtextů a jmen, kterou reprezentoval v protektorátu Jarní almanach básnický 1940,sestavený Václavem Černým. 73Ornestovy básně ve sborníku jsou zřejmě nejvíce ovlivněné dobou vzniku, jako tom svědčí zmiňované pocity odloučení od domova: „Ještě teď / poznali bystemne zdálky / mí drazí za mořem“ (báseň „Vlastní podobizna“). Stesk a navracenído jistoty domova se zde mísí s obavou a neklidem, nechybějí ani typická metaforickáklišé, poučená na Halasově poetice („hrbolky neklidu“). Ornest tuší za básníspíše vyjádření zoufalství a stýská si z něj, chybí mu schopnost odpoutat se odzákladního „sdělení“ určité pravdy, která sama o sobě neříká víc, než je ve slovechnapsáno. Vedle toho se v jeho dvou básních skládají slova a postavy v lehce ireálnýchsouvislostech, aniž by měl čtenář možnost dobrat se souznění, a hlavně porozumění.Pokud Ornest napíše „tragická Elektra, jež čeká na výstřely / při kruté rozkoši“(v básni „Čekání“), cítíme za jeho psaním spíše chtění než opravdovou sílu prožitku.Kromě evidentních point („jdi, matko, otevřít, jdi, někdo u nás tluče, / ote-71 Své autorství přiznal Ota Ornest v osobním rozhovoru s autorem této práce.72 Viz pozn. 35.73 Za zmínku stojí, že vedle Jiřího Ortena (zde jako Karel Jílek), Hanuše Bonna (jako Josef Kohout)nebo Kamila Bednáře se v Jarním almanachu básnickém 1940 objevuje i jméno JiříhoKlana, který byl v době vydání sborníku již v anglickém exilu.