SOU OBÉ DùJINY - Ústav pro soudobé dějiny AV - Akademie věd ČR

160 Soudobé dějiny XIV / 1tak byla hodnocena podstatně pozitivněji než změny v západních okupačních zónách(s. 502).Tak jako lze s Detlefem Brandesem říci, že „motivem vyhnání Němců byl Mnichov“,10 dá se i u Alteho dobrat hlubších historických motivací postojů poválečnéčeskoslovenské zahraniční politiky: „Pro československé tvůrce zahraniční politikyplatilo jako poučení z Mnichovské dohody a následujících let, že musí za každoucenu zabránit tomu, aby se Československo znovu stalo „míčkem“ velmocensképolitiky. Československo se nesmělo dostat do pozice mezinárodní izolace jako napodzim 1938, když se československá vláda cítila nucena přijmout mnichovský diktát.“(s. 507) Přesto si nejsem jist, zda je možno bezezbytku souhlasit s Alteho tezí,že „československé vedení se na základě analýzy vlastních zájmů a vývoje mezinárodníchvztahů v letech 1945 až 1947 vědomě a svobodně rozhodlo pro integracido východoevropského spojeneckého systému, vytvářeného pod sovětskou hegemonií.Dobrovolně tu znamená, že tento vývoj sice neodpovídal kýženým představámčeskoslovenské zahraniční politiky, představoval však nejlepší alternativu poztroskotání spolupráce mezi Spojenci.“ 11 (s. 508) Vzhledem k tomu, že autor o půlstránky výše sumarizuje, že Velká Británie minimalizovala své vztahy k sovětskýmspojencům ve středovýchodní Evropě od poloviny roku 1946, Spojené státy že takučinily od poloviny roku 1947 (z faktů uváděných samotným autorem výše v knizeovšem plyne, že vůči Československu USA zvolily tento postoj také již v poloviněroku 1946) a že Francie vzdala lavírování mezi svými velmocenskými zájmy a vztahyk Československu též v polovině roku 1947, lze ovšem míru této „dobrovolnosti“vidět opět zhruba na úrovni „svobodného rozhodování“ z roku 1938. 12Sám Alte ostatně nevidí k „československé cestě po roce 1945“ žádnou alternativu:nebyla k ní politická vůle, souhlas veřejnosti, ale ani mezinárodněpolitický10 Srv. mou recenzi německého vydání Brandesovy knihy Der Weg zur Vertreibung 1938–1945:Pläne und Entscheidungen zum ‘Transfer’ der Deutschen aus der Tschechoslowakei und aus Polen(München, R. Oldenbourg 2001): PEŠEK, Jiří: „Motivem pro vyhnání byl Mnichov…“ In: Soudobédějiny, roč. 8, č. 4 (2001), s. 756–762.11 V tomto kontextu je poněkud nepochopitelné, že na straně 505 Alte hovoří o reorientaci„všech zainteresovaných států“ až po krachu londýnské konference ministrů zahraničí v prosinci1947, resp. teprve poté, co se „během roku 1948 ozřejmilo, že kooperace spojeneckýchmocností ve své dosavadní formě ztroskotala“.12 K trvalé fascinaci československé politické reprezentace (ovšem též ve vazbě na mínění širokéveřejnosti) zážitkem „Mnichova“ srv. nejnověji: SMETANA, Vít: Sféry vlivu a Československo:Oběť, nebo spoluarchitekt? In: KOKOŠKOVÁ, Zdenka – KOCIAN, Jiří – KOKOŠKA, Stanislav(ed.): Československo na rozhraní dvou epoch nesvobody: Sborník z konference k 60. výročí koncedruhé světové války. Praha, Národní archiv – Ústav pro soudobé dějiny AV ČR 2005, s. 58–65;SMETANA, Vít: Ozvěny Mnichova v zahraničněpolitických jednáních za 2. světové války.In: NĚMEČEK, Jan (ed.): Mnichovská dohoda: Cesta k destrukci demokracie v Evropě. Praha,Karolinum 2004, s. 145–163.