SOU OBÉ DùJINY - Ústav pro soudobé dějiny AV - Akademie věd ČR

Zápas dvou „Stali kultur se jeho v totalitním obětí...“ systému 151dosáhnout velmocenského postavení jejich vlasti mírovými prostředky. Po rychlýchvítězstvích německých armád však byly negativní pocity nepronásledovaných skupinobyvatelstva rychle zatlačeny a naopak převážila hrdost nad novými zisky, „s nadějemina nebývalý rozkvět, ze kterého bude mít prospěch přinejmenším každý ‘Árijec’“(s. 156). Po napadení Sovětského svazu se situace opakovala – po počáteční nejistotěpřevládla víra ve vítězství a úspěch, která přehlušila původní obavy a strach. Tyse však se vzrůstajícími ztrátami, množícími se neúspěchy a stupňující se „totalizací“války začaly znovu objevovat. Za jejich zdroj byl však v souladu s propagandou označovánonen „záludný“ a „krutý“ nepřítel, kterého bylo nutné „pro klid duše“ porazita „vymýtit i s kořeny“. K této interpretaci a vidění světa se nakonec pomalu přiklánělii původní odpůrci Hitlera a nacismu (například mnozí dělníci, intelektuálové a podobně)oblečení do uniforem „tavicího kotle“ režimu, německé armády.Jelikož válka na východě byla vnímána jako boj o všechno vedený bez jakýchkolivzábran, muselo to najít odraz i v paměti poválečného Německa. Navrátilci, kteří sis sebou domů přinesli ideologií zdeformované morální hodnoty a stejně tak nelichotivéprožitky, hledali cestu, jak se vyrovnat s touto „hnědou“ minulostí. Když nebylomožné „připsat“ působení wehrmachtu nějaké „menšině“ (jako například SS v případětáborů smrti a holokaustu obecně) – sloužila zde totiž většina německých otcůa synů – kolektivní paměť (a také historiografie) si vypomohla jinak. Jak říká OmerBartov, uplatnil se stejný psychologický mechanismus, s jakým se pracovalo za války:z válečných zločinů se staly „normalizované“ průvodní projevy boje, z původníchobětí (sovětských vojáků, civilních obyvatel) se stali viníci, kteří svým odporem „rozpoutali“válečné běsnění, a z pachatelů se naopak staly oběti. „Válka zůstala hlubokou,bolestivou vzpomínkou na vlastní utrpení… Jestliže válka byla pro Hitlera prostředkempro získání těch Němců, kteří si předtím udržovali odstup od jeho režimu,sloužila německé poválečné společnosti k potlačení vzpomínky bědováním nad vlastnímosudem. Válka vehnala wehrmacht do Hitlerovy náruče, Němce do Hitlerova národa.Porážka je všechny změnila v oběti. Jestliže se Rakousko stalo Hitlerovou prvníobětí, Německo bylo tou poslední. A oběti nelze pohnat k odpovědnosti.“ (s. 158)Co říci k českému vydání? Za poměrně zdařilým českým překladem díla bohuželponěkud zaostává práce grafická a také redakční. Výhrady bych měl především kegrafické podobě textu, ve kterém se při čtení jen velmi těžko odlišují citace z dobovýchpramenů od autorova vlastního výkladu, neboť jsou vytištěny stejným typempísma. Chvályhodný je naproti tomu určitě fakt, že byl u českého vydání zachovánpoznámkový aparát, třebaže je zařazen na konci knihy, což opět znesnadňuje orientaci.Poněkud matoucí je seznam literatury, ve kterém jsou názvy děl uváděnypouze v cizojazyčném originálu, případně v podobě, v jaké s nimi pracoval autor.Zamlčeno tak zůstává, že některé tituly byly v minulých letech přeloženy do češtiny(namátkou vzpomínky Alberta Speera, Ericha von Mansteina či Hans-Ulricha Rudela,záznamy Hitlerových neveřejných promluv nebo historické práce Iana Kershawaa Basila Liddel-Harta), nehledě už k tomu, že k tématu vyšly dříve či zcela nedávnočetné další monografie a studie jak v zahraničí, tak u nás. Absenci alespoň stručnéhomedailonku autora jsem se snažil kompenzovat v úvodu této recenze. Kroměrejstříku kniha disponuje také seznamem zkratek, který ocení především ti, kteří se