SOU OBÉ DùJINY - Ústav pro soudobé dějiny AV - Akademie věd ČR

168 Soudobé dějiny XIV / 1Státní bezpečnosti) důvody jejich povolání do Československa a činnost v letech1949 až 1951.Přední znalec dané problematiky Karel Kaplan na úvod druhého oddílu s názvem„Politické procesy v Československu po roce 1945“ přehledně pojednal o politickýchprocesech v soudobých československých dějinách a poukázal na jejich nenahraditelnouroli při vytváření základů komunistického režimu. Povšiml si jednotlivýchfází poválečných procesů, navrhl jejich rozčlenění a nezapomněl ani na téma rehabilitacía vyčíslení celkového počtu obětí. V této souvislosti podle mého názoru zůstáváponěkud zastřena skutečnost, že československé politické procesy nejsou ažfenoménem poúnorového období; s jejich počátky se totiž setkáváme již po skončeníválky v retribučních procesech. S průběhem a výsledky jednoho příkladného retribučníhoprocesu, a zejména s jeho politickým zneužitím, seznámil čtenáře JaroslavRokoský z Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem. Souzený a odsouzený RudolfBeran, bývalý předseda agrární strany a ministerský předseda, byl vybrán jakoexemplární případ poválečného vypořádání s politickými protivníky (v jeho osoběbyla personifikována celá agrární strana). Je smutnou pravdou, že takzvané demokratickéstrany Národní fronty nedokázaly zajistit objektivitu tohoto ani dalších procesů,respektive na tom mnohdy neměly zájem. Podobnou „zaslepenost“ demokratickýchstran ilustroval Václav Vondrášek z Univerzity obrany v Brně na případu kriminalizaceslovenské Demokratické strany na podzim 1947. Navzdory nesmyslnostia vykonstruovanosti veškerých obvinění na adresu vysokých politiků Demokratickéstrany dosáhli komunisté toho, že byli před veřejností očerněni a nuceni stáhnout sez politického života – a to za podpory ostatních (českých) politických stran. V době,kdy svůj omyl pochopily, bylo již na nápravu pozdě.Ján Pešek z Historického ústavu Slovenské akademie věd ve sborníku píše o dvoukategoriích politických procesů: občanskopolitických (s „trockisty“, sociálními demokraty,„buržoazními nacionalisty“) a církevněpolitických procesech. Specialistana tuto druhou kategorii Jaroslav Cuhra z Ústavu pro soudobé dějiny spočítal, žev církevních procesech byly postiženy minimálně tři čtvrtiny představitelů zejménakatolické církve (kněží, řeholníků a řeholnic). Občasné proklamace komunistickéhorežimu, že by si přál získat církev na svou stranu, nebyly obecně brány přílišvážně a nic neměnily na hlavním cíli: úplně zlikvidovat katolickou církev, respektivepotlačit náboženské cítění nemalé části obyvatelstva. Nelze zastřít, že v tomtotažení dokázal režim umně využít antipatií části české veřejnosti vůči katolickécírkvi a jejím představitelům.Svébytnou kategorii v padesátých letech tvořily také procesy s vysokými představitelikomunistické strany. Odhlédneme-li od procesu s Rudolfem Slánským, nelzenevzpomenout na proces s takzvanými slovenskými buržoazními nacionalisty.Profesor Michal Barnovský z Historického ústavu Slovenské akademie věd líčí jehopřípravy, zejména mimořádně intenzivní nátlak maďarského komunistického vůdceMatyáse Rákosiho na Klementa Gottwalda a nejvyšší vedení KSČ, který hraničilaž s výhrůžkami, a zejména pak nezvykle dlouhou dobu od zatčení obětí (na přelomulet 1949 a 1950) do vynesení rozsudků (až v roce 1954). Většina slovenskéveřejnosti jej nevnímala jako proces s komunistickými funkcionáři, ale jako tažení