Archeologické rozhledy 2004 - Archeologický ústav AV ČR

160
Archeologické rozhledy LVI–2004 160–161
DISKUSE
Kproblematice některých termínů v názvosloví středního paleolitu
Karel Valoch
V původním, dnes jen historicky vnímaném dělení paleolitu Gabriela de Mortilleta (1883) reprezentoval
střední paleolit stupeň moustérien. Pod vlivem následujících studií Henri Breuile se tento stupeň
rozšířil o další pojmy (levallosien, tayacien: Breuil 1932; Breuil – Lantier 1959) a zejména prací
Francois Bordese (1950a; 1950b) se ustálilo označení „střední paleolit“ pro komplex industrií moustéroidního
charakteru, mající některé jím definované technologické či typologické prvky společné.
Dalším krokem, významným zejména pro střední Evropu, byla studie Gerharda Bosinského (1967),
kde byla kromě technologicko-typologických kritérií stanovena také geochronologická spodní hranice
středního paleolitu: konec holsteinského interglaciálu/počátek sálského glaciálu, tedy zhruba
300/250 ka B.P. Jeho horní hranice byla od počátku dána, bylo to objevení se mladopaleolitických
kultur spolu s moderním člověkem Homo sapiens sapiens. Koncem 60. let 20. století byla tato hranice
stanovena přibližně na 40 ka B.P. (Bordes ed. 1972), což alespoň pro Evropu platí dodnes.
G. Bosinski (1967) vymezil také několik technologicko-typologicky odlišných skupin moustérienu
(Inventartyp Rheindahlen, Kartstein a Balve) pro západní část střední Evropy (fakticky pro Německo),
zavedl pojem micoquien, který zdůvodnil s odvoláním na stratifikovaný materiál D. Peyronyho
z La Micoque, jenž je podle jeho názoru typologicky shodný se středoevropskými industriemi
(Bosinski 1970), a převzal od A. Bohmerse (1951) termín Altmühlien (Altmühlgruppe) pro středopaleolitické
industrie s listovitými hroty. Název micoquien se rychle ujal nejen ve střední Evropě, ale byl
postupně aplikován i na východě Evropy (např. Crimean Micoquian: Marks – Chabai 2001). Jeho rozšíření
mohlo mít dle mého názoru dvě příčiny: První spočívala asi v tom, že v povědomí paleolitiků
utkvěl micoquien jako jakási facie západevropského acheuléenu (acheuléen VI–VII; Breuil 1932), charakterizovaná
pěstními klíny protáhlými do špičatých hrotů. Jméno eponymické lokality La Micoque
je známé a tradované ve všech vysokoškolských přednáškách a učebnicích. Druhý důvod, týkající se
ovšem jen badatelů střední a starší generace německé jazykové oblasti, může být ten, že termín „micoquien“
se objevil již počátkem 20. let 20. stol. v populárně laděných knihách Otto Hausera (1925a;
1925b), oblíbených snad až do 50. let 20. století. Pak se ovšem objevila záplava moderních populárních
knih o paleolitu, a Hauser je dnes zapomenut. Ostatně Hauserova dizertace, obhájená na univerzitě
v Erlangenu (1916: Drößler 1988, 344), se týkala jeho výzkumu v La Micoque (Hauser 1916).
Středopaleolitické industrie s bifaciálními klínky, noži a drasadly byly ovšem již dávno známy
z jihopolských jeskyní a jejich detailnímu studiu i klasifikaci se věnoval zakladatel polské školy paleolitické
technologie Stefan Krukowski. Jeho dílo o paleolitu Polska, v němž výsledky svých prací
podrobně rozvádí, bylo sice ukončeno již v r. 1939, avšak v důsledku válečných událostí vyšlo až
vr. 1948 (Krukowski 1939–1948). Je psáno v polštině a autor navíc vytvořil řadu jazykových novotvarů
(např. pro různé formy zejména technologicky podmíněných artefaktů), takže mimo slovanské
oblasti zůstalo převážně neznámé a i Čechovi nebylo snadno srozumitelné.
S. Krukowski podrobně popsal a definoval bifaciální artefakty z jeskyní Ciemné a Okienniku
izotevřené lokality Piekary, vymezil nový typ nože s jakýmsi pararydlovým odštěpem terminálně
zpravidla na pravé straně a nazval jej „prądnik“ (podle říčky Prądnik v Ojcówském krasu, kde se nachází
Ciemna). Industrie tento typ obsahující pak označil jako „prądnikien“. Název prądnik převzal
iBosinski do svého díla tím, že rozdělil na podkladě detailních morfologických znaků bifaciální nože
na typ Bockstein, Prądnik, Klausennische, Königsaue a Volgograd (Bosinski 1967), industrie s těmito
noži ovšem klasifikoval podle své teze jako „micoquien“. V novém souhrnu paleolitu Polska
provedl Waldemar Chmielewski jistý kompromis mezi stanovisky Krukowského a Bosinského a příslušné
industrie nazval „mikocko-prądnikien“ (Chmielewski 1975).
Na podkladě nových výzkumů a studií došlo mezitím ve Francii k posunu názorů na lokalitu La
Micoque, jejíž celé souvrství je starorisského stáří (vrstva L2–3: 287±11 ka) a svrchní vrstva 6, pova-