Archeologické rozhledy 2004 - Archeologický ústav AV ČR

Archeologické rozhledy LVI–2004 43
Porovnáváme-li tři relativně chronologické tabulky vypracované v posledních letech
J. Lichardusem a M. Lichardus-Itten (1997, Abb. 16), M. Vizdalem (1998, tab. 1) a J. Pavúkem
(2000, tab. 1), zjišťujeme markantní rozdíly nejen ve stanovení relací jednotlivých skupin,
ale i v odlišném hodnocení celého mladoneolitického období na východním Slovensku.
J. Pavúk, který se soustředil na období epilengyel/lengyel IV, označuje zásah vypíchané
keramiky termínem „Malice“ a synchronizuje ho se stupni VK IVa, MMK Ia a Svodín 2.
Období bezprostředně předcházející vyplnil jako dosud nejasné otazníkem. J. Lichardus
a M. Lichardus-Itten (1997) se soustřeďují hlavně na vyhodnocení kultovního komplexu
zČičarovec (Vizdal J. 1980), ale zároveň vývoj sledují v širším časovém rámci. Východoslovenský
mladší neolit dělí do tří stupňů a dvou fází. Mezi střední a mladší neolit zařazují
dva přechodné horizonty – prepotiský, charakterizovaný pozdní východní lineární a bukovohorskou
keramikou, a protopotiský, jako pokračování s prvky typu Szilmeg a malované
keramiky typu Sátoraljaújhely (Raškovce). Oba horizonty synchronizují s k. potiskou I
vMaďarsku, starším stupněm k. vypíchané v Čechách, pre- a protolengyelem na jz. Slovensku.
V Malopolsku by jim měly odpovídat hypotetické stupně prelengyel a VK III (dosud
zde ovšem nezjištěné). Vlastní mladý neolit Ia by měl bez přerušení začínat potisko-herpályskou
kulturou (Tisza II), doloženou na lokalitě Zemplín. V následující fázi Ib (Ižkovce) je
domácí prostředí charakterizováno rytou potiskou a černě malovanou herpályskou keramikou
a v této době sem prvně zasahují vlivy lengyelu I a VK IVa, obojí přicházející podle
autorů z malopolské skupiny Samborzec-Opatów. S tímto názorem nelze souhlasit už proto,
že lengyelská keramika se v Malopolsku vyskytuje, jak už bylo řečeno, téměř výhradně
ve dvou prestižních tvarech – importech. Proti tomu nálezový soubor z Ižkovec obsahuje
celou škálu malovaných tvarů a tvarů zdobených rytou výzdobou, na polském území téměř
neznámých, a vypíchaná keramika v něm má charakter příměsi. Pravděpodobnější je proto
názor, že tento soubor se do východoslovenské nížiny dostal spíše z jihovýchodu, z oblasti
Aszódu (Kaczanowska – Kozłowski 1994, 92), a teprve zde přišel do styku s vypíchanou
keramikou malopolské provenience. Ve stupni II (lokalita Veľké Raškovce) pokračuje
vývoj potiské a herpályské keramiky s poměrně silným podílem vypíchané (až 8,6 %) a lengyelské
keramiky. Ve stupni IIIa se vypíchaná výzdoba ztrácí, podobně jako na celém území
jejího rozšíření, a domácí vývoj pokračuje potisko-herpályskou keramikou s charakteristickou
pastózní bílou a červenou malbou (Čičarovce).
Práce M. Vizdala (1998), věnovaná problematice mladého neolitu ve východoslovenské
nížině, se při hodnocení vývoje od jiných autorů liší. Starší neolit zde podle něho končí bukovohorskou
keramikou B a na ni přímo navazuje nejstarší horizont s k. vypíchanou, zjištěný
v Malých Raškovcích při jeho výzkumu v r. 1998. Ve třech sídlištních objektech se tu
nalezla III. fáze VK společně s doznívajícími elementy bukovohorské kultury a s prvky skupiny
Szakálhát (vše bohužel dokumentováno na jediné tabulce). Autor navrhuje pro tuto
fázi název „postbukovohorský zemplínský typ“. Následuje skupina Ižkovce, teprve po ní
soubory ze Zemplína a Čičarovců A. Soubor z Veľkých Raškovců odpovídá skupině Malice
v Malopolsku, po něm již nastupuje I. stupeň k. polgárské (Čičarovce B).
Všichni autoři shodně zdůrazňují obtížnost řešení této problematiky založené na malém
množství zjištěných lokalit (vypíchaná keramika nalezena pouze na třech), navíc jen
předběžně publikovaných. Následující klasifikace místní VK tedy také vychází z torzovitého
a bohužel nepříliš precizně dokumentovaného materiálu.