Archeologické rozhledy 2004 - Archeologický ústav AV ČR

244
Nové publikace
ner připisuje v ruce lepenému potiskému typu nomádský původ, zatímco na pomalu rotujícím kruhu
obtáčená tzv. podunajská keramika s „římskými kořeny“ by měla být slovanská. T. Vida, podobně
jako významná část maďarských archeologů, považuje Eisnerovu hypotézu za chybné zobecňování
okrajového jevu, jehož cílem mělo být nadhodnocení úrovně slovanského hrnčířství. Uvádí, že závěry
J. Eisnera byly ve své době ovlivněny nedostatečným stavem tehdejšího bádání. Kritika T. Vidy se
proto zaměřuje především na skupinu badatelů, kteří pod vlivem Eisnerových prací používají pojem
podunajský typ dodnes. Neudržitelnost tohoto termínu dokládá T. Vida např. faktem, že se keramika
vyráběná na pomalu rotujícím kruhu neobjevuje pouze v oblasti užšího Podunají, tedy na jižním Slovensku
či v Panonii, ale od pol. 8. stol. také např. ve Velké uherské nížině. Zároveň zdůrazňuje, že dodnes
jsou důvody a doba jejího vzniku sporné. Vše je komplikováno i mnoha neplodnými debatami
o etnicitě producentů, kteří tuto keramiku vyráběli. T. Vida však zároveň neopomene odmítnout možnost,
že by se keramika tzv. podunajského typu mohla vyvíjet z typu pražského. Vlivy působily podle
něj právě opačně. Pražský typ měl být ovlivňován formami a ornamentikou obtáčené keramiky. Při
své argumentaci se odvolává na některé závěry slovenských badatelů.
Kritickému pohledu T. Vidy se nevyhnula ani maďarská archeologie. Podle autora v ní lze vystopovat
snahu doložit samostatnost a kontinuitu avarské (a později i maďarské) kultury, k čemuž sloužilo
i zkreslování či zamlčování rozsahu slovanských, resp. germánských vlivů, které na ni působily.
O nápravu se s většími či menšími úspěchy pokoušeli zahraniční badatelé. Příkladem takové deformace
může být bádání o keramice pražského typu, která byla v okolních zemích obecně považována
za znak časně slovanské kultury a jako taková podrobně zkoumána. Maďarští archeologové jí však
věnovali pouze okrajovou pozornost a její souhrnné zpracování odkládali. Mnohem většímu zájmu
se těšilo studium germánských elementů hrnčířství z doby avarského kaganátu. Přesto se jejich detailnější
vyhodnocení stalo až součástí recenzované práce. Ke vztahu hrnčířské tradice s etnicitou
zaujímá T. Vida poměrně střízlivý postoj. Názory, že šíření určité technologie, formy či výzdoby
souvisí výhradně s posuny konkrétních etnik, jsou podle něj dnes již antikvovány.
Dalším velkým okruhem, kterým se T. Vida zabývá v úvodu své práce, je metodika. Odvolává se
na obecnou vědeckou praxi a navrhuje systematizovat avarskou keramiku z pěti hlavních hledisek,
tzn. formy, technologie, funkce, teritoriálního rozšíření a chronologie. Nejdůležitějším kritériem je
pro něj technologie, další znaky jsou sekundární. Od technologického principu se odchyluje v okamžiku,
kdy se některý ze sekundárních znaků ukáže jako výraznější. Správnost členění na základě technologických
kritérií podtrhují podle autora tvary nádob, které jsou vlastní pouze jediné technologické
skupině a u dalších se nevyskytují. Na druhou stranu autor uvádí, že výjimečně lze pozorovat formy
společné více technologickým skupinám.
Deskripce keramických forem je postavena na makroskopickém pozorování jednotlivých nádob.
Detailní metrickou analýzu nepovažuje autor za významnou. Také využití chemicko-mineralogických
a petrografických analýz je v jeho práci sporadické. Při studiu technologie vychází T. Vida z makroskopických
znaků. Zaměřuje se především na výrobní postupy (výroba na rychle rotujícím kruhu, na
pomalu rotujícím kruhu, v ruce). Užitím pojmu pomalu točená keramika („langsam gedrehte Keramik“)
se však odchyluje od obecně rozšířené terminologie, v níž je pro tento výrobní postup vyhrazen
pojem obtáčení („nachgedrehte Keramik“). Dalšími technologickými znaky, kterými se T. Vida
zabývá, je zpracování keramické hmoty a charakter ostřiva (pět stupňů ostřiva – od jemně plavené
po hrubě ostřené, pět velikostních kategorií ostřiva – od jemného po hrubý). V některých případech
sleduje také zpracování povrchu. Rozlišuje redukční a oxidační výpal. Autor eviduje také hmotnost
nádob (těžké x lehké), která by měla souviset s technologií jejich výroby (lehké nádoby např. z plaveného
materiálu, dobře vytáčené, dobře vypalované; těžké nádoby např. silně ostřené, špatně pálené,
tlustostěnné). Při určování druhu výpalu a hmotnosti nádob připouští autor určitou subjektivitu.
T. Vida rozlišuje z typologického hlediska tzv. „hlavní skupiny“ (na základě technologie) a „skupiny“
(podle dílen nebo teritoriálního rozšíření). Uvnitř těchto skupin vymezuje podle hlavních rozměrů
tzv. funkční typ („typy a varianty“: hrnec, mísa, láhev, džbán apod.). Takto navržený systém je
dosti vzdálen dnešním standardům keramologické terminologie (srov. např. Bubeník – Frolík 1995).
Bohužel ani on není v práci důsledně aplikován. Z více případů vybírám: některé nádoby skupiny