Archeologické rozhledy 2004 - Archeologický ústav AV ČR

Archeologické rozhledy LVI–2004 209
do konce 13. století predikát podle hradu neužívali, ale byli pouze spojováni se jménem svého váženého
otce. Bratři pak podle uvedeného textu hrad zcela dokončili v průběhu prvních dvou desetiletí
14. století a potřebovali k tomu 17 let. I když z tohoto příběhu nelze vyvozovat žádné všeobecně platné
závěry, za pozornost stojí dlouhá výstavba plošně nevelkého hradu i přes významné postavení
a patrně i značné možnosti stavebníků. Právě probíhající stavebněhistorický průzkum překvapivě
nasvědčuje tomu, že Řehníkovi synové podstatně změnili původní záměr a z rozestavěných zdí asi
ponechali sotva část. Důvody lze jen tušit, ale vedle nových, dobou a postavením biskupa podmíněných
požadavků musíme uvažovat také o společné držbě rodového sídla, která si vynutila jinou dispozici.
Tajemstvím zůstane, jak se na podobě hradu mohla projevit skutečnost, že biskup svého dílu
na hradě asi příliš nevyužil, neboť jej k sobě poutaly pražský úřad, další jeho sídla či pobyty ve
Francii (Razím – Nachtmannová 2004). Na pozadí stop, souvislostí a chronologie těchto proměn na
Dražicích nelze nemít skepsi k tomu, co směrodatného k danému tématu jsme schopni rozpoznat
při drtivé většině povrchových průzkumů našich hradů.
Povrchový průzkum hradů a jejich zřícenin jen málokdy přináší možnost spolehlivě a podrobně
stanovit stavební vývoj. Kategorizace dispozic na základě těchto průzkumů může být zcela zavádějící.
Mnohdy lze pochybovat i o relativním stáří prvků, které se na základě vžitých stereotypů zdají
být neochvějné, jako je například tzv. bergfrit. Za dnešní situace, kdy již máme díky mnohaleté píli
„kastellologů“ náš dochovaný hradní fond takřka kompletně typologicky roztříděn, by byla žádoucí
revize, nakolik jsou přijímané závěry nosné, na základě kterých metod a premis byly přijaty a především
co se z nich vyvodilo pro hodnocení celku. Zjevně není dobře, že „kastellologie“ může mít
různá pojetí (srov. Durdík 1999, 250), a tak si zřejmě také může dovolit rezignaci na rozhodující hlediska
a metody a časté ustrnutí v domněnkách. Je-li zdůrazňováno, že znakem „české kastellologické
školy“ je vůdčí postavení archeologie středověku (Durdík 1999, 250), měly by být výsledky archeologických
výzkumů odpovídajícím způsobem zpřístupněny odborné veřejnosti (Razím 2002;
Klápště 2003). Pokud „kastellologie“ nemá přesněji stanovený obsah a pracovní postupy, neměl by se
tento neurčitý pojem nadužívat, jak je tomu dnes. Za současné situace pojem „kastellologie“ u nás vyjadřuje
spíše zájmovou oblast (včetně amatérské) studia konkrétní matérie, tedy hradů, než vědní obor
s jeho nezbytnými atributy. Mělo by být zřejmé, kterými obecně přijatými metodami byl ten který
hrad zkoumán a které metody nebyly uplatněny. U publikací mnoha hradů, jako například Rýzmburka
či Lichnice, se to dnes nelze bez podrobného pátrání dozvědět, přestože právě tyto lokality jsou vydávány
za nosné pilíře tendencí vývoje. Smícháním množství staveb, od podrobně poznaných až po
ty, jejichž hodnocení lze sotva označit alespoň za hypotézu, vznikají konstrukce, kterým nelze již
zprincipu mnoho důvěřovat. Namísto často vágní „kastellologie“ bychom měli hrady týmově zkoumat
pomocí všeobecně uznaných metod a postupů příslušných vědních oborů a stále důkladně zvažovat,
k jakým závěrům nás opravňuje současná míra poznání každé které z lokalit (srov. Kouřil –
Wihoda 2002 a Gabriel 2002).
Tento příspěvek vznikl za podpory projektu výzkumu a vývoje NPÚ-ÚOPSČ „Systematická identifikace,
dokumentace a prezentace hodnot ohrožených skupin památek ve středních Čechách“.
PRAMENY
CDB: Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae. III. 1–2 (1231–1240), G. Friedrich – Z. Kristen
edd., Pragae 1942–1962; IV. 1–2 (1241–1253), J. Šebánek – S. Dušková edd., Pragae 1962–1965.
RBM: Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae II. (1253–1310), J. Emler ed., Pragae
1882.