Archeologické rozhledy 2004 - Archeologický ústav AV ČR

162
Archeologické rozhledy LVI–2004 162–163
Ohledání a nalézání
Krecenzím V. Salače a Z. Smrže
Natalie Venclová
I kdyby nebylo obecně známou skutečností, že každý text může být čten různým způsobem a s různým
porozuměním, recenze V. Salače a Z. Smrže na mou publikaci Výroba a sídla. Projekt Loděnice
(Praha: Archeologický ústav AV ČR 2001) v předchozím sešitu Archeologických rozhledů (55, 2003,
827–844) by toho byly názorným dokladem. Doufám, že zásadně rozdílné pochopení záměru, teoretických
modelů, metod a konkrétních výsledků v knize předložených, které z recenzí vyplývá, vzbudí
zájem dalších čtenářů. Ty bych naopak zcela jistě odradila detailní odpovědí, kde by každý odstavec
začínal „Ve skutečnosti jsem napsala, že ...“. Protože čas, který bych k tomu musela vynaložit,
věnuji raději práci v rámci svého současného projektu zabývajícího se železářským regionem Říčanska
(při níž se vynasnažím poučit se z názorů vyjádřených recenzenty), soustředím se v této poznámce
pouze na zvlášť pozoruhodné skutečnosti obecného významu a na nejzávažnější nedorozumění. Body
1 až 10 reagují na recenzi V. Salače, bod 11 na recenzi Z. Smrže.
1. Nevím, lze-li práci vytýkat přílišnou orientaci na povrchovou prospekci (s. 837): jejím cílem totiž
bylo porovnání výsledků povrchových sběrů, které byly jednou z hlavních metod použitých
v popisovaném projektu, s výsledky získanými archeologickými výkopy, tedy podpovrchově.
2. Domnívám se, že práce neprojevuje víru v prostorovou archeologii (s. 829), ale že se zabývá prostorovými
vztahy a používá k tomu metod prostorové archeologie.
3. Archeologické vykopávky (termín V. S.: s. 831, pozn. 9) se opravdu neodehrávají na dnešním povrchu,
nýbrž pod ním, a lze je tedy označit za podpovrchové; povrchový výzkum (např. sběr) je
někdy předchází, většinou však je před výzkumem bohužel povrch odstraněn i s ornicí nebo i dalšími
vrstvami.
4. Areály (výrobních) aktivit jsou skutečně odlišně situované v prostoru; neznamená to, že se nemohou
také navzájem překrývat.
5. Není důvodu, proč by v ekonomicko-politickém ohledu autonomní jednotka (v daném případě
Kounovská industriální zóna) nemohla zásobovat široké oblasti svými produkty (s. 836). Že by recenzent
zaměňoval pojem autonomní (tj. samostatný po správní stránce) za autarkní (tj. soběstačný
a nezávislý na vnějších vlivech)
6. Industriálních zón muselo být mnoho a svým způsobem lze opravdu říci, že každé sídliště patřilo
do nějaké industriální zóny (příklady hutnických zón v době železné v Evropě: Venclová 2001,
329–330; příklady jiných industriálních zón: Venclová 2002, 41–42).
7. Vyhodnocování železářských výrobních reliktů vyžaduje specifické metody. V prvé řadě je nutno
rozlišit strusku hutnickou od kovářské či jiné; bez toho nemá další analýza smysl (proto byla v Projektu
Loděnice použita k hodnocení pouze struska jednoznačně určitelná jako typicky hutnická
nebo typicky kovářská a všechny ostatní byly zařazeny v nehodnocené kategorii „jiná struska“).
Absolutní datování strusek je stále ještě obtížné, a to i v případě zachování zuhelnatělých dřev
uvnitř struskových slitků (vhodné vzorky nebyly bohužel v Projektu Loděnice k dispozici). Morfologické
vlastnosti strusky lze k datování využít v omezené míře (např. chronologicky diagnostická
je mladořímská odpichovaná struska nebo novověká vysokopecní struska; v souboru z pracovního
regionu se nevyskytly). Problémem kontextuálního datování se mj. zabývá právě recenzovaná publikace.
Až na výjimky je ovšem problémem také datování hutnických pecí považovaných za laténské
nebo římské, neboť nálezy pecí velmi často doprovázejí doklady sídelních aktivit obou těchto
období na týchž místech; neplatí tedy jen, že některé tzv. laténské pece mohou být ve skutečnosti
římské, ale také naopak, že totiž některé tzv. římské pece mohou být ve skutečnosti laténské.
8. Je potěšitelné, že některé partie knihy označil V. S. za vynikající (s. 830); je ovšem zajímavé, že mu tak
připadaly právě ty, které lze označit za „tradiční“; souvisí to jistě s badatelskou orientací recenzenta.
9. Kritizovanou přílišnou orientaci na anglosaskou literaturu osvětluje statistika: ze 413 citovaných
prací tvoří díla anglosaských autorů 51, německých 34, dalších nečeských 38, zbytek se skládá