Archeologické rozhledy 2004 - Archeologický ústav AV ČR

Archeologické rozhledy LVI–2004 245
IC1/černé keramiky, která patří do hlavní skupiny rychle točené keramiky, mohou být vyráběny na
pomalu rotujícím kruhu; určujícím znakem podskupiny IIID 1 (v ruce lepené hrnce a hrnky) je výzdoba
okraje, zatímco další nádoby skupiny IIID (2–10) jsou vyděleny na základě zcela jiných kritérií
– tvaru výdutě nebo okraje.
Pokud jde o chronologii keramiky, předpokládá T. Vida, že nádoby lze datovat s přesností až na
jednu či dvě generace. V kapitole věnované metodologii však bohužel neuvádí, jakým způsobem je
toho možné dosáhnout. Až z dalšího textu vyplývá, že kombinuje údaje o rozmístění keramiky v rámci
pohřebiště s informacemi o kovových nálezech pocházejících z hrobů s keramikou.
Nejrozsáhlejší a nejvýznamnější oddíl knihy je nazván Keramické skupiny („Die Keramikgruppen“,
33–174). Je rozdělen do tří velkých kapitol: rychle točená keramika, pomalu točená keramika,
v ruce vyráběná keramika. V jejich rámci jsou vyděleny podkapitoly věnované jednotlivým skupinám
keramiky. U keramiky rychle vytáčené se jedná o nádoby s kolky (IA), šedou keramiku (IB), černou
keramiku (IC), skupinu Csákberény (ID), žlutočervenou keramiku z meziříčí Dunaje a Tisy (IE), keramiku
byzantsko-balkánskou a pozdně antického rázu z Karpatské kotliny (IF). Pomalu točenou keramiku
rozděluje T. Vida na skupinu IIA a IIB. V ruce vyráběná keramika se skládá v pojetí T. Vidy
ze skupiny nádob s nálevkovitým ústím (IIIA), nádob s výčnělky („Zapfenrandgefäße“) či vývalky
(„Buckelrandgefäße“) na okraji, s kvadratickým ústím a s vývalky („Buckelgefäße“) (IIIB). Další skupinou
v ruce vyráběné keramiky jsou nádoby s uchy (IIIC), dále hrnce a hrnky (IIID), pražský typ
akeramika z něj odvozená (IIIE), lahve (IIIF) a ostatní nádoby. U každé skupiny jsou podrobně popsány
dějiny bádání, její technologické znaky, typologické členění, rozšíření, resp. charakteristika
výrobků jednotlivých keramických dílen, dále chronologie a původ.
Dílčí poznatky získané na základě podrobného rozboru jednotlivých skupin keramiky shrnuje
autor v oddíle „Schlussbemerkungen“ (175–195). V kapitole Východní (stepní) elementy definuje keramiku,
jejíž kořeny vyrůstají ze tří velkých regionů – centrální a vnitřní Asie, jižní Sibiře a východní
Evropy. Zde nachází T. Vida analogie především k široké škále v ruce vyráběných nádob. Jejich rozšíření
vyznačuje v Karpatské kotlině přelom materiální kultury. Tyto typy se nacházejí na celém avarském
území na pohřebištích i sídlištích. Přesto existují určité rozdíly v rozšíření jednotlivých typů. Podle
T. Vidy je však nelze jednoznačně identifikovat s jednotlivými etnickými skupinami avarského
kaganátu. Spíše dokládají společnou kulturní tradici, z níž tato keramika vyrůstá. Nápadná je však
absence keramiky „nomádského ražení“ v jižní a jihozápadní Panonii, tedy právě tam, kde lze vystopovat
elementy slovanské, germánské a pozdně antické. Zvláštní skupinu tvoří keramika pražského
typu, vykazující vztahy k oblastem severně od Dunaje a k jihovýchodní Evropě.
Další kapitola je věnována byzantsko-balkánským elementům. V keramice z období avarského
kaganátu lze vydělit skupinu nádob produkovaných přímo v balkánsko-byzantských dílnách (amfory,
džbány, lahve) a výrobky místních dílen, které však nejsou jen pouhými napodobeninami, nýbrž produkty
mistrů s přesnými znalostmi o pozdně antických technologiích a formách. Přímé importy z byzantských
dílen se objevují v politickém centru avarského kaganátu v hrobech významných osob,
k nimž se dostaly nejspíše jako dary či kořist. Místně produkovaná keramika byzantského ražení se
naproti tomu objevuje výhradně na pohřebištích ve východní Panonii. T. Vida předpokládá, že hrnčíři,
kteří tuto technologii ovládali, tam byli Avary přesídleni z oblasti severního Balkánu. Pozoruhodné
je, že se tato keramika nevyskytuje v oblasti tzv. keszthelyské kultury, která bývá také interpretována
jako doklad pozdějších přesunů pozdně antického obyvatelstva do nitra kaganátu.
T. Vida klade velký důraz na otázky lokální tradice Karpatské kotliny, kterým je věnována další
kapitola. Přestože zde chybí přímé spojení mezi typy produkovanými ve 4.–5. stol. a nádobami známými
ze 7. stol., nelze přehlédnout vlivy tradice pozdně antické a germánské. Nejvýznamnějším příkladem
přenášení technologických a formálních elementů z pozdní antiky je keramika skupiny Csákberény.
Přímí předchůdci této skupiny, která je zastoupena pouze 17 exempláři z pěti pohřebišť
vseverovýchodní Panonii, nejsou známi. Je možné, že antické elementy (ústí modelované do tvaru
trojlístku, výzdoba v podobě horizontálních linií a vlnovek rytých jednozubým nástrojem, vytáčení)
byly zakonzervovány některou z izolovaných germánských skupin a po dobu jedné či dvou generací
udržovány. Tato keramika mizí již před polovinou 7. stol. Své kořeny v antickém světě (terra nigra)