Archeologické rozhledy 2004 - Archeologický ústav AV ČR

Archeologické rozhledy LVI–2004 173
české archeologie středověku. V rámci nálezové zprávy (Durdík 1973) je detailně s užitím typářů individuálně
popsáno a v případě potřeby i kresebně a fotograficky dokumentováno více než 6000 jednotlivých
nálezů, zpracována jsou statistická zhodnocení a korelační tabulky jednotlivých prvků. Problém
zde tedy nepochybně neleží v nedostupnosti informací o souboru, ale v diskusi o jeho dataci.
Studium zejména absolutní chronologie regionálně silně rozrůzněné středověké keramiky nepochybně
náleží k dalším vážným problémům současného stavu oboru, resp. jeho pojetí odklánějícího
se od práce s většími soubory konkrétního archeologického materiálu. V konkrétním případě Krašova
by bylo jistě zajímavé vědět, na základě jakých detailních znalostí keramické sekvence této části
severního Plzeňska vyslovuje J. Klápště své datační soudy (Krašov leží vzdušnou čarou více než 60 km
od Prahy, při uvažování spojení po komunikacích by byla vzdálenost ještě výrazněji větší. Poslední
kontakt s keramickou sekvencí západního Pražska registrujeme v lokalitách vzdálených od Krašova
směrem k Praze ca 20 km vzdušnou čarou přes dodnes lesnatou, ve středověku ne zcela dobře prostupnou
krajinu. Souvislost keramiky z Krašova s keramickým okruhem západního Pražska je minimální
a detailní srovnávání nerelevantní).
Dobíráme-li se obecně vcelku spolehlivých výsledků pro jednotlivé regiony v rámci relativní chronologie,
situace s absolutní datací je podstatně složitější. I zde je nutno na základě dostupného stavu
poznání vytvářet interpretační modely, které odpovídají pochopitelně úrovni vstupních dat a informací.
Na základě takto získaných představ, které se stávají vstupními daty, jsou pak tvořeny další
interpretační roviny až po obecně historické. Samozřejmě postupující výzkum může v době svého
vzniku kvalitně a zodpovědně vytvořený konstrukt výrazně korigovat. Klasickou ukázku představuje
např. absolutní chronologie keramické sekvence východního Pražska, zejména Černokostelecka,
vytvořená především J. Klápštěm počátkem 70. let, na jejímž základě pak byly tvořeny další významné,
stále přebírané interpretační obecně historické závěry. Za současného stavu poznání (naposledy
např. Kašpar 2001; Durdík – Kašpar v tisku) je zřejmé, že minimálně pro mladší část zdejší
sekvence je nutná velmi výrazná korekce směrem vzhůru, dosahující rozměru až ca 100 let.
Zárukou toho, že archeologické datační konstrukty mají styk s realitou, není ani jejich z pohledu
uživatele a způsobu vytvoření spolehlivé „fungování“. V této souvislosti připomeňme v rámci diskuse
o počátcích českých šlechtických hradů aktuální situaci interpretace chronologie středověké keramiky
po obou stranách Krušných hor. Na základě prakticky téhož materiálu zde byly jak českými,
tak saskými badateli vytvořeny chronologické konstrukty, které obě strany považují za dobře „fungující“
a oprávněné a které se od sebe liší shodou okolností opět zhruba o 100 let. Na jejich základě
jsou tvořeny i historické interpretace vyššího řádu. Diskusi s nimi (pokud se od jeho představ
odlišují) v argumentacích J. Klápště postrádáme. V této souvislosti např. připomeňme fakt, že hrad
Boršenštejn, s nímž ve svém textu J. Klápště argumentuje, je podle saského bádání stavbou Borše I.
z 12. století s tím, že pro toto datování je shledávána i „spolehlivá“ opora v dataci archeologických
nálezů (např. Billig – Müller 1998).
Smyslem těchto poznámek bylo zdůraznit, že precizace absolutní chronologie keramické sekvence
jednotlivých regionů rozhodně není (a bohužel nepochybně ani dlouho nebude) uzavřenou otázkou
a že další bádání (které nutně bude muset přijít na pořad dne, bude-li chtít česká středověká archeologie
držet krok s evropským bádáním) může přinést četné korekce a zpřesnění. Při tvorbě závěrů či
hypotéz v současnosti však musíme pracovat se současným stavem poznání. A v této souvislosti nezbývá
než konstatovat, že žádné argumenty pro to, že počátky stratigrafie v krašovské cisterně nesahají
do prvé poloviny 13. století, nebyly předloženy a ani je v současné době nemáme k dispozici.
Totéž, co bylo řečeno o konstruktech archeologických, platí samozřejmě i o historických. Přes
sugestivní formulace, že tomu tak „jen a jen“ je, se domníváme, že pro závěry postulované v textu
J. Klápště (zejména pak v jeho souhrnu) neexistují žádná přímější, nesporná a relevantní svědectví.
Pokud tedy J. Klápště sděluje, že to či ono je sotva srozumitelné či nerelevantní a na druhé straně
jím naznačené interpretace přes veškeré komplikace jasné a jediné možné, platí to pouze ze zorného
úhlu jím preferovaného interpretačního modelu a jeho někdy dosti násilných konstrukcí. A o tom,
jak velký je styk tohoto konstruktu se středověkou, mimořádně komplikovanou realitou, nemůže vypovídat
ani skutečnost, zda je v souladu či v rozporu s nejčastěji prezentovanými představami ostat-