Archeologické rozhledy 2004 - Archeologický ústav AV ČR

Archeologické rozhledy LVI–2004 247
Poslední kapitola je věnována periodizaci. T. Vida zde charakterizuje čtyři periody vývoje keramiky
časně- až středoavarského období, počínaje rokem 568 a konče léty 710/720.
Práce je dále doplněna plánky pohřebišť s vyznačením rozmístění jednotlivých skupin nádob
a rozsáhlým nálezovým katalogem (203–301), který tvoří samostatný oddíl knihy. V katalogu je
u každé nádoby uveden slovní popis, typologická skupina, hlavní rozměry (výška, průměr ústí, průměr
výdutě, průměr dna), doprovodné nálezy, literatura, místo uložení a odkaz na její obrázek. Převážná
část nádob je vyobrazena na 173 tabulkách pérovou kresbou či černobílou fotografií, příp.
oběma způsoby. Na dalších osmi tabulkách jsou vybrané charakteristické nálezy zachyceny i barevnou
fotografií. Kresebná část je doplněna přehlednou tabulkou, na níž je vyobrazen typologicko-chronologický
vývoj jednotlivých keramických skupin. Některé nádoby, především ze skupiny v ruce vyráběných
či pomalu točených (obtáčených), jsou v katalogu uvedeny bez podrobnějšího popisu.
Kniha samozřejmě nepostrádá seznam zkratek (303–304) a seznam literatury (305–317). Přehledně
zpracován je i seznam nalezišť s mapou (319–324).
Z našeho hlediska patří v knize k nejzajímavějším pasáže věnované keramice, které je v naší raně
středověké archeologii věnována zvýšená pozornost. Jedná se o pražský typ a keramiku pomalu
točenou (obtáčenou) na kruhu. Z kvantifikace, kterou provedl T. Vida, je zřejmé, že nádoby, které lze
s určitostí přiřadit k pražskému typu (IIIE), tvoří v časně- a středoavarském období v Karpatské kotlině
významnou skupinu. I přesto se zdá, že uváděný počet 80 jedinců je podhodnocen. Část nádob
(IIID 9-10 ), zařazených T. Vidou do skupiny v ruce vyráběných hrnců a hrnků (IIID), kterou z větší
části tvoří tzv. „nomádská keramika“ (IIID 1-6 ), totiž patří podle kritérií rozpracovaných českými
a slovenskými odborníky (srov. Fusek 1994; Jelínková 1990) k pokročilým variantám pražského typu
či k dalším vývojovým stupňům časně slovanské keramiky. Zmiňované typy se zčásti vyskytují na
stejném území (především Panonie) jako nádoby, které T. Vida zahrnuje pod pojem pražský typ, což
ještě zvýrazňuje jejich vzájemnou souvislost. Pokud také tyto hrnce přiřadíme ke skupině pražského
typu a jeho derivátů, zvýší se počet exemplářů známých z Karpatské kotliny na 125 (srov. např. 110
celých a rekonstruovaných časně slovanských nádob evidovaných na Slovensku: Fusek 1994, 14).
T. Vida uvádí, že nádoby pražského typu se odlišují formou i technologií od nomádské keramiky,
přesto však ve své práci neakceptuje jednoznačně jejich slavinitu. Odvolává se na starší práce I. Bóny,
který dokládá, že podobný typ nádob se vyskytuje i v langobardských dětských hrobech 6. stol.
Určitá část nádob pražského typu („Herkunftsgruppe B“ – těžké, tlustostěnné, ostřené rozdrcenými
keramickými střepy a kamínky, nepravidelný povrch) by tedy mohla vyrůstat z tradic germánského
hrnčířství. Slovanský původ Vida uznává u keramiky více podobné nádobám ze Slovenska, Čech či
Moravy, příp. z oblasti Pripjati, Dněpru a západního Bugu („Herkunftsgruppe A“ – lehké, tenkostěnné,
středně ostřené menšími až středními kamínky, příp. drceným vápencem/ulitami, nikdy s drcenými
střepy, formované s větší péčí). Slovanskou etnicitu pohřbených však autor uznává pouze v případě,
kdy na to zjevně poukazuje kombinace nálezů (např. pražský typ se specifickým šperkem) či
pohřební ritus. Protože se valná většina nádob pražského typu nachází v Karpatské kotlině v kostrových
hrobech (výjimkou jsou dva hroby z Pókaszepetku), lze podle Vidy s jistotou se Slovany spojovat
jen malou část nádob pražského typu. T. Vida vyděluje devět variant či subvariant pražského typu,
které se liší jen v detailech utváření okraje. Jsou definovány pouze (nepřesným) slovním popisem.
Vždy se však jedná o hrnec s maximální výdutí v horní třetině své výšky, úzkým dnem a krátkým,
různě modelovaným okrajem, které lze přiřadit ke klasickým tvarům pražského typu. Na území svého
rozšíření tvoří povětšinou jen malou část z celkového keramického materiálu pocházejícího z jednotlivých
pohřebišť. Výjimku tvoří pohřebiště Kölked A (15 nádob) a Budakalász (v katalogu uváděno
34 nádob), kde se objevují ve větším počtu. Na základě horizontální stratigrafie (Kölked A,
Budakalász, Pokaszepetk) patří keramika pražského typu do nejstarších částí pohřebišť, které existovaly
do poloviny 7. stol. V Budakalász se podle T. Vidy na těchto nádobách objevuje od poloviny
7. stol. také charakteristická jednoduchá výzdoba v podobě hřebenových pásů, nepravidelných klikatek,
kolků apod.
S odvoláním na závěry moravských a slovenských badatelů posouvá T. Vida horní hranici výskytu
diskutované keramika až na konec 7., resp. počátek 8. stol. Je však nutno zdůraznit, že v případě