Archeologické rozhledy 2004 - Archeologický ústav AV ČR

More documents

Recommendations

Info

224 Aktuality ZAMYŠLENÍ NAD PŘÁTELI K jubileu Václava Mouchy Někteří naši vrstevníci si možná pamatují, v jaké dobré náladě jsme s Jiřím Hralou a Václavem Mouchou (a také s některými jinými) prožívali sedmdesátá a osmdesátá léta v mansardách Archeologického ústavu v Praze. Rád si vzpomínám na mírný, laskavý, jen někdy trochu sarkastický humor svých kolegů. Snad nám pomáhal prožít v dobrém psychickém stavu léta, která jinak příliš radostná nebyla. Do ústavu jsem se těšil každý den nejen proto, abych pokračoval ve faktorových analýzách, nýbrž i proto, abych se znovu setkal s přáteli. Jiří Hrala nedávno odešel a já mám tendenci na něj vzpomínat v rozměrech hovorů, které jsme spolu vedli; doufám, že i on by byl rád, že vzpomínky na něj nevzbuzují jenom smutek. V průběhu života nás formují vždy naše přítomné vztahy k jiným lidem, a hlavním tématem musí proto zůstat přítomnost. Jako archeolog, který se zaobírá také teorií, nemohu opomenout, že nejenom lidé, nýbrž i artefakty (například mansardy) přitom hrají velkou roli. Desetiletí téměř každodenních kontaktů prožitá v tak malé komunitě, jakou byli čeští archeologové po větší část 20. století, nelze vymazat. V životě lidí se obráží pozitivní vztahy, ale ovšem i vztahy, které se takovými být nezdají. Zde mi připadá na mysl příměr s pravěkým rituálním válečnictvím: symbolický styk v jeho rámci (často jen symbolické šarvátky) jeho účastníky nejen rozděloval, nýbrž i významně spojoval. Takto jsme i dnes spojeni nejen se svými přáteli a „spojenci“, nýbrž i s těmi, koho jedna či druhá strana (nebo obě) považovaly za protivníky. Spojenci i protivníci tvoří v tomto smyslu v archeologické komunitě prostor jinosti (Slavomil Vencl zde navrhuje středověký termín jinakost), kde každý účastník je sice jiný, ale přesto není cizí (těmito větami nechci omlouvat normalizační kádry). Po teoretickém úvodu se v následujících odstavcích pokusím o některé osobní vzpomínky na kontakty s Václavem Mouchou, který letos prožívá jedno ze svých životních jubileí. Možná, že se dostanu i k tématům, o nichž se často nepíše, ale mám obavu, že pokud o nich nenapíši, zmizí s naší generací beze stopy. Někdo namítne, že by to nebyla velká škoda, protože tak tomu obvykle bývá, ale lidé jsou velmi konkrétní a je škoda, když tato jejich konkrétnost zmizí beze stopy. SVáclavem Mouchou se známe přes padesát let a zcela nutně jsem patřili celou tu dobu do stejného okruhu jinosti, a to do té jeho části, kterou charakterizují veskrze pozitivní vztahy. Nejdříve jako studenti, později jako kolegové. Nějaký čas byl mým šéfem: nejdříve jako vedoucí záchranného oddělení akrátce i jako vědecký tajemník Archeologického ústavu; v obou funkcích měl na starost expozituru v Mostě, kde jsem působil. Šlo vždycky o přátelství, kjakému vybízejí někteří lidé svou otevřeností, evidentními dobrými úmysly a absencí závisti (vyvolané obvykle psychickými problémy), a také chyběním řevnivosti a podezírání. To všechno jsem nacházel u Václava Mouchy už ve studentských letech. Neměli jsme vždycky stejné názory (ani ne stejnou povahu), ale to v přátelství nevadí. Často jsem ale Václavu Mouchovi a Jiřímu Hralovi záviděl, že nejsem zcela jako oni. Asi všichni naši archeologové vědí, že Václav Moucha žije a pracuje v Praze, ale přinejmenším stejně tak patří na Slánsko. Když mluví o Slaném, z jeho řeči zaznívá vztah ke známému prostředí, ke známým lidem; jeho služba tomuto kraji vyplývá jako něco logického, co nepotřebuje zdůvodňování. Nikdy jsem od něj neslyšel emoce rodáka; pýchu nad svým rodištěm vždy vyjadřuje s určitým humorem. Je zajímavé, že nikdy nemluví o lidech, kteří jeho rodině způsobili útrapy. Při té příležitosti si uvědomuji, že jsem snad nikdy nezaznamenal, že by si na kohokoliv stěžoval. Myslím, že Václav Moucha je v dobrém slova smyslu konzervativní. Dává to najevo nejen svým zájmem o (relativně) nedávnou minulost, oblečením a místy i jazykem, nýbrž také zjevnou úctou ke každému pozůstatku minulosti. Mnoho z nás ví, kolik úsilí Moucha vložil do výzkumu, evidence a dokumentace drobných památek, nad nimiž jiní ohrnují nos a soudí, že z hlediska velikosti našich cílů není třeba se jimi zabývat. Péče o každou jednotlivou památku není vůbec samozřejmostí, je důsledkem základního postoje k životu. Nesouvisí ani s nedostatkem širšího pohledu – je k ní zapotřebí hlubšího intelektuálního a morálního zázemí. Ze své činnosti vexpozituře v Mostě se pamatuji, jak někteří kolegové se zcela klidným srdcem nechávali zničit celé lokality, z nichž vybrali jenom pár zajímavostí, zatímco například Norbert Mašek nebo Drahomír Koutecký, tak jako Václav Moucha na Slánsku, se snažili „zachránit“ maximum; nebyl to rozdíl v povaze nebo teoretických názorech, nýbrž v morálce. Při příležitosti jubileí se zpravidla obšírně nerozebírá, jak a proč byl oslavenec „v kolektivu oblíben“, maximálně se to konstatuje. U Václava Mouchy však nelze tento aspekt pominout. Na různých oslavách, zájezdech apod. je vždy kolem Mouchy plno. Nepočítal jsem, zda převládají dámy, ale pravděpodobně
Archeologické rozhledy LVI–2004 225 tomu tak je. Moucha však své obliby nevyužíval. Myslím, že i v tomto směru je dost konzervativní. Václav Moucha je člověk, který svým vtipem dokáže zaujmout i poměrně velkou společnost. Jeho vyprávění skutečných historek, které podává s jemným humorem a nadsázkou, nikoho neurazí, protože určitá nadsazenost je zřejmá. Mouchovo podání se vyznačuje poněkud archaickým jazykem a smyslem pro dramatičnost. Pamatuji se, jak jeden svědek kdysi poznamenal: „Vy byste se tím mohli živit“. Myslím si, že neměl pravdu: pochybuji, že Václav Moucha by dovedl být vtipný za peníze. Při příležitosti mých jubileí mi Václav posílal fingované a mimořádně vtipné dopisy, asi dvakrát mi dal tištěné knížečky plné vtipu, o nichž mám dodnes podezření, že je pod pseudonymem psal on sám. Ať je tomu jakkoliv, byl v nich jeho humor: místy zdánlivě drsný, ale ve své podstatě laskavý. Po půlstoletí života ve vzájemné blízkosti toho o sobě mnoho víme, aniž bychom se vzájemně svěřovali nebo po něčem pátrali. Myslím, že máme pochopení pro svoje drobná nebo i větší zakolísání, aniž bychom o nich kdy mluvili. Je zajímavé, že mezi čtyřma očima je Václav Moucha zdrženlivý. Myslím, že to nelze hodnotit tak, že buď veselí, nebo plachost by byly jeho „skutečnou“ povahou; obojí je stejně autentické. Nesmíme také zapomenout, že Moucha měl z mládí trpké zkušenosti z pronásledování svého otce, jehož důsledky přinejmenším částečně sdílel. Možná nemám pravdu, ale občas se mi zdá, že tyto rodinné příběhy nemohly na Václavu Mouchovi nezanechat stopy. Zmíněný seriózní „konzervativní“ přístup k archeologii se odrazil ve velmi početných publikacích, kde i drobnější nálezy jsou vždy teoreticky plně vytěženy. Co je pro Mouchu charakteristické, je preciznost: na jeho práce se lze ve všech detailech spolehnout. Není tam vidět uspěchanost hledačů profesionální kariéry. Václav Moucha nemá ve své bibliografii mnoho velkých monografických děl. Některé z jeho článků však mají pro evropskou archeologii velký význam – osobně jsem si například vždy mimořádně vážil jeho chronologie únětické kultury. To je příklad díla, které by normálně jiní rozepsali do knihy; podobným příkladem je jeho publikace Zámků u Bohnic, rozdělená do několika článků. Nemohu vyzdvihovat všechny Mouchovy významné práce, které na základě nějakého detailu otevírají nové perspektivy. Za mnohé snad jeho překlasifikování eneolitického hrobu z Velvar nebo publikace hrobů kultury nálevkovitých pohárů z Velkých Žernosek, jejichž velký potenciál nebyl dosud využit. Mouchovo dosavadní dílo je jednou variantou toho, co můžeme prostřednictvím archeologie sami sobě i jiným přinést. Spolehlivost v osobních vztazích, kterou bychom mohli nazvat loajalita, se projevuje v jeho péči o zemřelé kolegy a přátele, ať už to byl kdysi Ladislav Hájek, nebo nyní Jiří Hrala. Vztah k „dědictví“ po Ladislavu Hájkovi, s nímž Moucha po dlouhou dobu sdílel pracovnu, se mi dnes jeví jinak než kdysi. Pan Hájek, poněkud kontroverzní, ale přesto pozitivní postava české archeologie, vyslovoval asi obavy o osud svého díla (spočívajícího zejména v soupisech kultury zvoncovitých pohárů a dalších nálezů), a Moucha se snažil jeho práci ochránit. Kolegové z Mouchova okolí jistě znají mimořádnou péči, kterou věnoval své nemocné matce prakticky po desítiletí; je to ryze soukromá věc, ale o člověku to mnoho vypovídá. Když Václava Mouchu potkávám, mám pocit, že se za posledních padesát let nic nezměnilo. Asi to není pravda, ale i mylný pocit konstant v lidském životě může být pozitivem a oporou. Evžen Neustupný Bibliografie PhDr. Václava Mouchy, CSc., za léta 1992–2003 (Předchozí bibliografie V. Mouchy byla uveřejněna v AR 45 1993, 153–156.) 82. Únětická kultura v Čechách a horní Podunají — Die Únětice Kultur in Böhmen und der obere Donauraum, Archeologické rozhledy 45, 1993, 460–465, tab. 11–12 (et P. Břicháček). 83. Die Schnurkeramik und die Glockenbecherkultur in Böhmen. In: Die Kontinentaleuropäischen Gruppen der Kultur mit Schnurkeramik. Praehistorica 19, Praha 1992, 81–87. 84. Životní jubileum Milana Zápotockého, Archeologické rozhledy 45, 1993, 523–524. 85. V hlubinách věků (archeologické nálezy na území města Slaného). In: Kniha o Slaném, Slaný 1994, 7–42. 86. Studies of the Bronze Age in Bohemia: the Last Twenty Five Years. In: 25 Years of Archaeological Research in Bohemia. Památky archeologické – Suppl. 1, Praha 1994, 55–81 (et J. Hrala, L. Jiráň). 87. Z historie archeologické sbírky kladenského muzea, Muzejní listy (Vlastivědný zpravodaj Kladenska aUnhošťska) 4, 1995, 37–39.
Page 1 and 2:
Archeologické rozhledy LVI-2004, s
Page 3 and 4:
Archeologické rozhledy LVI-2004 1
Page 5 and 6:
3-55 Archeologické rozhledy LVI-20
Page 7 and 8:
Page 9 and 10:
Page 11 and 12:
Page 13 and 14:
Page 15 and 16:
Page 17 and 18:
Page 19 and 20:
Page 21 and 22:
Page 23 and 24:
Page 25 and 26:
Page 27 and 28:
Page 29 and 30:
Page 31 and 32:
Page 33 and 34:
Page 35 and 36:
Page 37 and 38:
Page 39 and 40:
Page 41 and 42:
Page 43 and 44:
Page 45 and 46:
Page 47 and 48:
Page 49 and 50:
Page 51 and 52:
Page 53 and 54:
Page 55 and 56:
Page 57 and 58:
Page 59 and 60:
POPELKA: Poznámky ke ‰típané i
Page 61 and 62:
59-87 Archeologické rozhledy LVI-2
Page 63 and 64:
Page 65 and 66:
Page 67 and 68:
Page 69 and 70:
Page 71 and 72:
Page 73 and 74:
Page 75 and 76:
Page 77 and 78:
Page 79 and 80:
Page 81 and 82:
Page 83 and 84:
Page 85 and 86:
Page 87 and 88:
Page 89 and 90:
Page 91 and 92:
BOUZEK: Osídlení a kultura jiÏn
Page 93 and 94:
Page 95 and 96:
·MAHEL: Studie o cestû Karla IV.
Page 97 and 98:
Page 99 and 100:
Page 101 and 102:
Page 103 and 104:
Page 105 and 106:
Page 107 and 108:
Page 109 and 110:
Page 111 and 112:
Page 113 and 114:
Page 115 and 116:
Page 117 and 118:
Page 119 and 120:
Page 121 and 122:
Page 123 and 124:
Page 125 and 126:
Page 127 and 128:
Page 129 and 130:
Page 131 and 132:
Obr. I. Banket ve Velkém sále Pal
Page 133 and 134:
Page 135 and 136:
Page 137 and 138:
Page 139 and 140:
Page 141 and 142:
139-159 Archeologické rozhledy LVI
Page 143 and 144:
Page 145 and 146:
Page 147 and 148:
Obr. 2. Čichtice u Bavorova, trať
Page 149 and 150:
Page 151 and 152:
Page 153 and 154:
Page 155 and 156:
Page 157 and 158:
Page 159 and 160:
Page 161 and 162:
Page 163 and 164:
VALOCH: K problematice nûkter˘ch
Page 165 and 166:
VENCLOVÁ: O hledání a nalézán
Page 167 and 168:
UNGER: In solio sub arcu ... 165 Ob
Page 169 and 170:
Page 171 and 172:
169-175 Archeologické rozhledy LVI
Page 173 and 174:
Page 175 and 176: Archeologické rozhledy LVI-2004 17
Page 179 and 180: RAZÍM: Nad poãátky hradÛ ãesk
Page 217 and 218: KYNCL: Datování dfieva z hradu R
Page 221 and 222: Aktuality 219 pracoviště - varša
Page 225: Archeologické rozhledy LVI-2004 22
Page 237 and 238: Nové publikace 235 zobrazují situ
Page 277 and 278:
show all

Archeologické rozhledy 2004 - Archeologický ústav AV ČR

You also want an ePaper? Increase the reach of your titles

Delete template?

Save as template?