Archeologické rozhledy 2004 - Archeologický ústav AV ČR

Nové publikace 235
zobrazují situaci před pozdějšími narušeními, a umožňují konfrontaci s dnešním stavem. Mohli bychom
vyčítat malou přesnost lokalizace, nezapomeňme však, že kniha je určena široké veřejnosti
avpřípadě publikace koordinátů v mapách by se stala návodem pro rabování pomocí detektorů.
Toto riziko hrozí i tak, nedá se však potlačit. Archeolog si díky literatuře v případě zájmu vždy pomůže.
Hlavní je, že hradiště uváděná v dřívější literatuře pod různými jmény jsou konečně utříděna,
a nemělo by docházet k jejich záměně.
Vraťme se ale k teoretickým úvodním kapitolám. Definic pojmu hradiště bylo vypracováno několik,
často však zahrnovaly i úroveň interpretace, což je při stávajícím stavu poznání a mnohočetném
osídlení mnoha lokalit metodicky chybné. Nelze se proto divit, že v úvodní kapitole autoři za základní
kritérium definice hradiště považují „jen“ jeho obranný charakter daný volbou zištného místa, existencí
těžkého opevnění a blízkým vydatným zdrojem vody. Zda se ujmou autory uváděné a běžně
používané pojmy „zištnost místa“ a „těžké opevnění“ je ovšem otázka. Pro upřesnění lze uvést, že experiment
prokázal, že tzv. spečené valy jsou vskutku důsledkem násilného zániku – požáru (Ralston
1986). Pokud autoři uvádějí, že nelze předpokládat, že hradiště mimo osídlená území byla budována
jako pohraniční pevnosti, lze souhlasit. Musíme se však vyrovnat s faktem, že leží velmi často na trasách
cest či ve vyústění přirozených spojnic mezi sousedními oblastmi. Že by šlo o centrální body na
dálkových cestách, a tedy o zvláštní druh refugií-emporií
Co se týká třídění poloh a typů opevnění, autoři oprávněně upozorňují, že nejméně závislé na subjektivním
hodnocení je kritérium geomorfologické, odvislé ovšem od charakteru určitého typu krajiny.
Jimi uvedené základní geomorfologické typy odpovídají realitě a jsou obecně použitelné, byť v některých
regionech by k nim mohly přistoupit typy specifické jen pro ně (např. Smrž 1995, 58–59).
Zamyšlení si zaslouží „Slovníček pojmů“ (str. 367–377), který vhodně doplňuje text a přináší zajímavé
informace a náměty i profesionálním archeologům. Některé pojmy jsou dle mého názoru až příliš
inspirovány termíny používanými pro prvky opevnění bastionových pevností (k nim Duffy 1998; Kupka
et al. 2001, 87–259), které byly ovšem oproti pravěkým až středověkým hradištím a hradům budovány
za účelem obrany proti masivnímu dělostřeleckému ostřelování. Platí to např. pro termín čára
obrany, chápaný autory jako předpolí či koliště (v barokní terminologii ovšem koliště = glacis),
stejně jako pro termíny pevnost, předpolí a talus. Také označení vnitřní a vnější stěny příkopu jako
eskarpa a kontreskarpa se patrně neujme, i když by nahradilo složitější opisy. Rovněž pojem opevněné
výšinné sídliště je kontroverzní. Myslím, že není vhodné chápat jej jako obecný pojem zahrnující
jak hradiště, tak výšinná sídliště chráněná lehčí fortifikací, neboť směšuje oba typy. Vhodnější
bude používat jej pro sídliště na kopcích či v polohách s přirozeným převýšením, opevněná jen lehce
(např. palisádou). Je ovšem v logice věcí, že výzkumem či leteckou prospekcí objevené opevnění (příkop
či zničený val) zařadí lokality tohoto typu do kategorie hradišť.
V kapitole „Šest tisíc let opevňovacích prací“ podávají autoři stručný přehled vývoje hradišť v jednotlivých
obdobích, a tím i v globálu. Jde o poznatky víceméně známé, včetně absence opevnění u některých
kultur. Myslím, že se musíme rozloučit s myšlenkou, že se podaří najít společného jmenovatele
zahrnujícího a vysvětlujícího vznik a zejména funkci hradišť od neolitu po pozdní halštatské
období, možná i pro mladší epochy. Hradiště integrovala mnoho funkcí, z nichž některé v určitých
obdobích převládaly, vždy se však lišily případ od případu.
V kapitole „Stavba hradišť“ (str. 21) mne zaujala teze, že vedle specialistů na stavbu opevnění musela
existovat další skupina osob v námezdném či jiném vztahu, která vlastní stavbu realizovala, a že
obyvatelé v zázemí budovaného hradiště pak mohli v některých případech stavitele jen zásobovat
potravinami. Je opravdu zarážející, že na některých (hlavně velkých) hradištích knovízské kultury
a pozdní doby halštatské postrádáme stopy osídlení a i hustota osad v zázemí je velmi nízká. Může
jít samozřejmě o důsledek mezer ve výzkumu, vysvětlení lze však hledat i v jiné sféře. Shoda tvaru
a výzdoby artefaktů – zvláště keramiky a bronzů – na rozsáhlých územích osídlených lidmi jedné archeologické
kultury či celého komplexu svědčí o mnohem hustší síti kontaktů, než jsme si dříve dovedli
představit (cf. Jiráň 2001), a nasvědčuje, že hradiště nemuseli budovat jen obyvatelé jejich zázemí.
Zdánlivě promarněná práce při stavbě velkých hradišť beze stop výraznějšího osídlení mohla
být (stejně jako např. těžba křemenců v Krumlovském lese ve starší době bronzové či stavba rondelů