Archeologické rozhledy 2004 - Archeologický ústav AV ČR

Archeologické rozhledy LVI–2004 199
věže právě na její východní straně (obr. 18). Vstupní nika za prostým obdélným portálkem vchodu
je dosud přeložena třemi původními, nedokonale hraněnými trámy, které byly podle dendrochronologického
datování vytesány z dubu pokáceného v zimě 1248/1249 (obr. 19). Protože šlo o běžné,
krátké stavební dříví, lze právem uvažovat o jeho použití bezprostředně po smýcení stromu (Kyncl
2004). Je velice pravděpodobné, že tato věž a případně také některé části obvodové hradby jsou nejstaršími
dochovanými stavebními konstrukcemi hradního jádra. Umístění staticky odolné válcové
věže na izolovaném temeni vyvýšené skalky malého půdorysu přitom nenasvědčuje tomu, že by zde
předtím stála nějaká starší stavba.
Iztohoto stručného přehledu vývoje hradního jádra jasně vyplývá, že je nelze prezentovat jako
stavební celek, který se zformoval v krátké době podle jednotného plánu a nadto vykazoval nějaké
zřetelné atributy zeměpanského původce. Doložit nelze ani jednotnou koncepci dnešní dispozice se
třemi věžemi, ani původní záměr vybudovat zde kapli. Kromě válcové věže, jež střežila bránu, jeví
se ostatní stavby (obě hranolové věže, obytná budova, kaple, velké části obvodové hradby) spíše jako
dílo úprav a přestaveb v dalších fázích, případně mohou napovídat dlouhé, změnami provázené
výstavbě. Tento závěr je třeba vyzdvihnout zejména u severní věže, stojící na nejcennějším místě
celé rozsáhlé hradní dispozice. Pokud lze reálně datovat vznik válcové věže na samotný přelom 40.
a 50. let 13. století, vyrostla dochovaná severní věž se značným časovým odstupem. Je pak otázkou,
zda na jejím místě předtím již nestála jiná, třebas provizorní stavba.
Absolutní datum 1248/1249, které je možno s velkou mírou pravděpodobnosti vztahovat k samotným
počátkům výstavby hradu, vzácně koresponduje s prvním doloženým predikátem Borše z Rýzmburka
z roku 1250. Nabízí se závěr, že Boreš zavedl svůj nový predikát již v době rozbíhající se stavby,
i když obývat své sídlo mohl až o něco později. Vzhledem k obsahu předešlého odstavce je však
podle našeho názoru pravděpodobnější (srov. také níže pasáž o hradě Dražice), že v krátkém časovém
období vznikla spolu s válcovou věží na horním hradě zástavba umožňující užívání sídla, která
byla později vystřídána či výrazně potlačena dochovanými stavbami. Také vztah mezi daty dendrochronologie
a diplomatiky nepodporuje platnost konstrukce, podle níž si Boreš přivlastnil zeměpanský
hrad; musel by to udělat a otevřeně prezentovat již na začátku stavby. Hrad Rýzmburk byl zřejmě
založen na konci epochy Václava I., kdy měl zeměpán vzhledem k charakteru své pozdní vlády
i známým událostem kolem kralevicova povstání nejmenší důvod stavět hrad – navíc velký a nákladný
– v srdci kmenové državy svého nejvěrnějšího a nejmocnějšího spojence. Vzhledem k poměru
mezi králem a Borešem zároveň není třeba se domnívat, že by královský maršálek k založení hradu
musel využít doby poklesu ústřední panovnické moci. Často prosazovanou představu o principiálním
antagonictickém vztahu krále ke stavbě šlechtických hradů lze dnes již zjevně pokládat za překonanou
(k tomu srov. Vaníček 2000; 2002a; 2002b).
Po Boršově smrti v roce 1278 nastal útlum dřívějšího mocenského a majetkového rozmachu rodu,
vedoucí ke ztrátě některých statků. Snad se projevil také v přeměně rýzmburského panství v královské
léno. Naproti tomu si Rýzmburkové udržovali v době Jana Lucemburského a Karla IV. stále
významné postavení mezi českou šlechtou a soustředili se na budování svého panství pod Krušnými
horami (Velímský 2002). Držba rezidenčního hradu více mužskými členy rodu logicky mohla vést
k potřebě stavebního rozšíření, včetně vybudování dalšího obytného jádra. Právě z tohoto období může
pocházet dnes téměř zbořená zástavba jižně od horního jádra a sousední vysoká válcová věž. Zdá
se, že se také rozběhla výstavba opevnění jižní části ostrožny. Západně od válcové věže se dochovaly
zbytky silné zdi, která se stáčela směrem k jižní straně věže a k níž byl na spáru připojen další úsek
více než 2 m silné hradby, jejíž součástí je dílem dochovaná věžová brána (obr. 9: 16–18). Toto opevnění
zjevně začalo být budováno na nejméně terénem chráněné straně ostrožny, ale nepodařilo se je
dokončit. Výše hodnocená vnější hradba se sedlovými vížkami, která má zcela jiný charakter, se na
výběh zdi východně od brány připojila na spáru (obr. 9: 19). Důvod nedokončení, respektive přerušení
díla vnějšího opevnění můžeme snad hypoteticky spojovat se slábnutím preferencí hradu a s přesouváním
těžiště zájmu Rýzmburků na západočeské Bečovsko, jak je možno pozorovat již zhruba od
poloviny 14. století, nebo až s pozdějším zadlužením Hrabišiců, které vyvrcholilo prodejem Rýzmburka
roku 1398 míšeňskému markraběti.