Archeologické rozhledy 2004 - Archeologický ústav AV ČR

170
DURDÍK: K poãátkÛm ‰lechtick˘ch hradÛ v âechách
tematické zaměření kladení otázek a potřeba (a to jak podvědomá, tak různě cílená) nalézt tímto směrem
odpovídající a dostatečně obsáhlé odpovědi je obecným a nikterak pouze českým problémem.
V oblasti kastellologického bádání se s ní v místy až obludné podobě setkáváme zejména při tvorbě
velkých výstavních či publikačních projektů, všímajících si období s omezenou pramennou základnou
a vyžadujících pokud možno bohatou a proporční věcnou náplň z rozsáhlejších regionů. Klasickou
ukázku představují např. projekty k období Babenberků v Rakousku (Seebach 1976) či období vlády
sálské dynastie v Německu (Böhme ed. 1992). Při listování jejich publikacemi je mimořádně poučné
sledovat, kolik lokalit je sem zařazeno skutečně oprávněně, tedy na základě ověřitelných fakt, a kolik
(a těch je bohužel velmi mnoho) pouze na základě přání či volné volby.
Fragmentární pramenná, a ještě k tomu v mnoha ohledech nejednoznačná základna umožňuje
různé úhly pohledu, a tím i tvorbu různých početnějších interpretačních modelů. Každá takováto konstrukce
má bezesporu své silné, méně silné, slabé a velmi slabé stránky. V rámci prezentace upřednostňované
varianty pak zákonitě každý autor zdůrazňuje především silné stránky svých představ, zatímco
o ostatních spíše mlčí, nebo se je snaží zakrýt. V případě diskuse s jiným modelem pak postupuje
přesně opačným způsobem. Hlavním „argumentem“ působícím na méně informovaného čtenáře se
pak mnohdy stává účelová slovní formulace a autorova obratnost při jejím využití. Stejně postupuje
v rámci svého textu i J. Klápště. Není pochopitelně na tomto místě možné reagovat na každou nejasnost
či zkreslení (mnohdy nepochybně vyplynuvší ze zaujetí zvoleným směrem úvah), ani obšírněji
opakovat, co již bylo vysloveno a publikováno 2 , připomeneme pouze některé typické ukázky.
Především je nutno zdůraznit, že i pravdivé tvrzení nemusí mít nutně povahu důkazu podporujícího
prezentovanou interpretaci. Klasickou ukázku představuje nepochybně správné sdělení, že žádné
písemné prameny přímo nedokládají královské založení některých diskutovaných hradů. Tato skutečnost
ovšem není argumentem pro založení šlechtické, protože žádné přímé písemné doklady neexistují
ani tímto směrem. Pro české 13. století prakticky nemáme k dispozici žádné psané doklady o založení
a stavbě hradů (a při vznášení požadavků na to, aby se takovýto doklad stal kritériem existence
hradu, bychom došli k závěru, že v Čechách té doby prakticky žádné hrady neexistovaly).
Jedním ze základních argumentů pro šlechtický původ jednotlivých staveb se pro J. Klápště (a značnou
část současného historického bádání) stává nejčastější historický doklad jejich existence ve sledovaném
období, totiž užití jména hradu v predikátu osoby. I když ve svém textu tento postulát jasně
neformuluje, vyplývá z interpretačního využití těchto predikátů, že je považuje za doklad zpupné
držby. To je ovšem jeden ze základních problémů, neboť pro 13. století, v němž se predikáty teprve
stabilizovaly, nám vypovídají pouze o nějakém vztahu osoby, která predikátu použila, ke jmenované
lokalitě. O právní kvalitě a konkrétních projevech a o podobě tohoto vztahu ovšem nevypovídají nic.
(A tímto směrem nevypovídaly nic nikdy. Za konzultaci problematiky predikátů jsem zavázán Vilému
Knollovi.) Doložené predikáty v mnoha případech jistě použili šlechtičtí majitelů hradů, ale jako
jasný důkaz toho, že hrad byl šlechtickým majetkem, sloužit nemohou.
Při podpoře vlastních směrů tvorby interpretačních konstrukcí u badatele zakládajícího si na historičnosti
svého přístupu jistě může překvapit i určitá ahistoričnost některých představ. Klasickou
ukázku představuje otázka povolování stavby hradů. J. Klápště připouští, že zde nějaký regulativ
musel existovat, zdůrazňuje však (jistě správně), že ho v podstatě nemáme v písemných pramenech
13. století přímo doložen. Tato skutečnost nejspíše souvisí s doposud obecně nedostatečně sledovanou
(ale zároveň i bohužel velmi těžko sledovatelnou) otázkou automatizmů, tedy se skutečnostmi,
které byly v rámci dobového hodnotového systému a způsobu myšlení notoricky známé, automaticky
respektované, a které tak nebylo potřebné v rámci běžných písemností zvláště zaznamenávat a zdůrazňovat.
J. Klápště pak dále (rovněž správně) uvádí, že doklady o povolování stavby hradů máme
k dispozici až z průběhu 14. století. Vyjadřuje však skepsi k možnosti přenášet tuto situaci zpět do
2 Z důvodů možného rozsahu tohoto textu a zejména jeho bibliografické evidence bylo upuštěno (pokud to nebylo
nezbytně nutné) od uvádění citací ke všem zmiňovaným opakovaným sdělením a skutečnostem, zejména uváděným
v textu J. Klápště (2003). Nejúplnější bibliografie k jednotlivým hradům a kastellologické problematice
viz Durdík (1999; 2002; v tisku).