2003_2 - Archeologický ústav AV ČR

Archeologické rozhledy LV–2003 235hybnění byť zesláblého mamuta oštěpem. U některých loveckých societ představuje snahao nabytí pověsti schopného lovce hlavní motivaci jednání a je zcela srostlá se subsistenčnístrategií. Pokud možnost prestižního lovu pomine, muži zahálejí, protože skolení velkéhoa nebezpečného zvířete přináší více prestiže než ulovení většího počtu menších zvířat(Jochim 1976, 21, 24 s lit.; 1981, 210; Hannus 1990a). G. Frison (1987, 181) rozdělujelov u paleoindiánů na subsistenční a trofejní. I když je trofejní lov podroben celé řadě pravidelco do velikosti, pohlaví a stáří zvířat, jakož i použitých technik a zbraní, skolená zvířatamohla být běžně konzumována. Největší nebezpečí je pro lovce vždy největší výzvou.Námitky, že mamuty nestálo za to lovit, protože jsou příliš nebezpeční (např. Olsen 1990,107; Mithen 1993, 164; Surmelu 1993, 69), odrážejí spíše náhled dnešních ekonomů a bezpečnostníchtechniků než pravěkých lovců. Z etnologických studií víme, že k největšímurozmachu společenské komplexity a z ní vyvěrající hmotné kultury lovců a sběraček docházíprávě tam, kde se odehrávají sezónní lovy největší a nejnebezpečnější zvěře a kdesoučasně dochází k nejvýraznějšímu narušování každodennosti formou velkých slavnostís obřadnou účastí aliančních skupin (nejvýrazněji u severozápadních indiánů a některýchsibiřských etnik).Mimořádný rozvoj výše zmíněných kulturních jevů gravettienu/pavlovienu právě nasídlištích s nejpočetnějšími pozůstatky mamutů jistě není z tohoto hlediska náhodný.S představou lovu králíků, byť kolektivním a do sítí, bychom tu vystačili stěží.III. K otázce původu akumulací mamutích kostíV roce 1888 navštívil dánský přírodovědec Japetus Steenstrup Předmostí. Po zhlédnutíobrovského množství mamutích pozůstatků na sídlišti a ve sbírce K. J. Mašky nabyl přesvědčení,že člověk nežil současně s mamuty, nýbrž využíval přirozených nahromaděninzmrzlých těl (Steenstrup 1889). Jeho názor vyvolal reakce trojího druhu: zatímco většinaprofesionálních odborníků jej hodlala přejít diplomatickým mlčením, oba vůdčí amatérštíbadatelé jej opakovaně podrobovali neúprosné kritice jak na domácím, tak mezinárodnímvědeckém fóru (např. Maška 1889; 1894a; 1894b; Kříž 1891, 446–454; 1894; 1896, 53–54).Steenstrupova autorita přesvědčila pouze jeho generačního druha J. Wankla. Ten ustoupilod svého původního názoru (Wankel 1884) a přihlásil se k Steenstrupovi s tou výhradou,že zvířata neměla zmrznout na samém počátku doby ledové, ale až později (Wankel 1890,58). Vlna polemik se stařičkým Steenstrupem však záhy pominula a M. Kříž ji už v roce1903 považuje za součást „literární historie“. Na rozdíl od Mašky však Kříž nepovažovalvšechny mamutí kosti z předmosteckého Chlumu za pozůstatky úlovku; znepokojoval hozejména jeho nález téměř celého skeletu mladého mamuta v šachtě h–h v Chromečkověhliníku. „Bylo-li možno, zavlekli celé zvíře na hliník, ale to státi se mohlo jen v zimě nasáňkách.“ Později Kříž dospěl k názoru, že lidé mamuty sice lovili, vedle toho však hojněvyužívali i přirozeného místního výskytu mršin. „Ich habe an vielen Stellen die Wahrnehmunggemacht, dass die diluvialen Ansiedler bei der Besitznahme des Lösshügels zur Zeit,als die todten Mammute um die devonische Felsklippe herumlagen, nachstehend zu Werkegehen mußten: Mitten zwischen den liegenden und teilweise von Thieren dislozierten Mammutenan freier Stelle wurde eine seichte mulde ausgehoben und in derselben das Feuer