2003_2 - Archeologický ústav AV ČR

Archeologické rozhledy LV–2003 231verní Ameriky je známo asi 30 lokalit mamutích kostí v asociaci s velkými plošně retušovanýmihroty typu Clovis (Hannus 1990b, 98). Zpochybňovat tyto situace poukazem namožné rituální obětování zbraně „z vděčnosti“ na místě, kde došlo k nálezu mamutí mršiny(Haynes 1991, 312) je snad již poněkud násilné. Na arizonské stanici Naco vězel hrotClovis mezi žebry mamuta v anatomické poloze (Lister – Bahn 1997, 127). Je často diskutovanouotázkou, jak hodnotit přeskládané a posekané kosti lesních slonů, jež doprovázejíi dřevěná kopí, na staropaleolitických stanicích Torralba a Ambrona ve Španělsku(Freeman 2001). Takřka jednoznačný doklad lovu slonů na počátku středního paleolitupochází z dolnosaského Lehringen. Pod hrudním košem lesního slona leželo 238 cm dlouhétisové kopí, údajně zapíchnuté mezi žebry, a kolem řada levalloiských úštěpů (Thieme– Veil 1985). Rozrušené sloní kostry s nástroji, ale beze zbraní, se objevily na středopleistocénníchlokalitách Aridos, Bilzingsleben, Bad Cannstatt, Gröbern atd. Většina nálezůkostí staro– a středopleistocénních chobotnatců spolu s nástroji ovšem spíše nasvědčujevyužívání čerstvých mršin (četné příklady in: Desmond Clark – Vance Haynes 1970; Cavarrettaet al. eds. 2001).Technika vlastního útoku na zvíře ovšem představovala až poslední článek celkové loveckéstrategie, o níž však víme ještě méně. Lze předpokládat, že přednostně byli napadánizesláblí jedinci (např. exemplář v Gröbern: Litt – Weber 1990; cf. Haynes 1991, 298).Sídliště lovců mamutů na jižní Moravě byla osídlena převážně v zimě, kdy jsou mamutivelmi vysílení a hodně jich hyne i nedostakem potravy (Guthrie 1982; Velichko – Zelikson2001, 726). 1Sloní samci se mohou vážně poranit i během vzájemných soubojů (Haynes 1991, 75;Fladerer 2001, 61). Menšího jedince, který takříkajíc mele z posledního, bylo možno snadnějinapř. zahnat do bažiny a tam postupně utlouci či nechat vykrvácet. U zdravých silnýchexemplářů by takový postup byl neúčinný. Vcelku nepodstatnou námitkou proti lovu v bažináchje potom obtížné porcování úlovku (Frison 1987, 185; Lister – Bahn 1997, 131).Do nebezpečných míst mohli být mamuti zaháněni ohněm, na nějž i sloni reagují velmicitlivě. Z východní Afriky je doloženo zakládání stepních ohňů, kterými se zvířata směrovalado bažin nebo obkličovala a oslepovala (Wood 1868, 492; Lindner 1937, 141–142;Freeman 2001, 53 s další lit.). Takovou strategii ovšem nebylo možno využívat na zimnízasněžené stepi – ledaže by mamutům na rozdíl od slonů bylo možno zapálit dlouhousrst. K místům, jež mohla být tlustokožcům osudná, patří i strmé srázy. Sloni mohou zdolávatsvah o sklonu až 45°, musejí si ovšem kleknout a vláčet břicho po zemi (Gröning –Saller 1998, 347). Pádem z 30 m vysokých útesů mohli přijít o život mamuti a nosorožcina stanici mladorisského stáří v La Cotte de St. Brelade na ostrově Jersey (Scott 1986;Callow 1986). Nevíme přesně, jak strmý byl v mladém pleistocénu břeh Dyje pod Pavlovskýmivrchy v místech dolnověstonických sídlišť (obr. 1). B. Klíma (2000) předpokládá,že rozsáhlé ohňové zóny odkryté právě nad nejstrmějším úsekem svahu v rámci lokalityDolní Věstonice II sloužily k nahánění mamutů do úzkého průchodu mezi svahem a řekou.Sídliště Milovice I (Oliva 1988; 1989), s podobným množstvím skolených mamutů jakov Dol. Věstonicích, však tuto výhodu postrádalo (obr. 1, 2). Leží v suchém údolí 4 km1 Poněkud anekdoticky působí v této souvislosti úvaha, že mamuti byli loveni hlavně v létě, protože jsou v té doběnejlépe živení (Binford 1993, 122).