2003_2 - Archeologický ústav AV ČR

Archeologické rozhledy LV–2003 229paleolitickém mrchožroutství a zpochybňuje i mnohé situace z mladého paleolitu. Zmíněnoumyšlenku aplikovala americká badatelka Olga Soffer nejprve na známé stanice ve Východoevropskérovině (Soffer 1985) a posléze ji rozšířila i na moravský pavlovien (Soffer1993): lov mamutů není vyloučen, představoval však asi jen výjimku; akumulace mamutíchkostí vznikaly hlavně sběrem, o čemž svědčí mj. lebky s kly vytaženými z neporušenýchmandibul (u čerstvých kostí nemožné), variabilnější míra zvětrání mamutích kostí,absence řezů a přítomnost všech tělních částí.V zájmu pochopení otázky je třeba věnovat několik slov biologii a pravděpodobnémuzpůsobu života mamutů. Stejně jako slon se i mamut živil výhradně rostlinnou stravou,které denně spotřeboval asi 175 až 200 kg (Velichko – Zelikson 2001, 725). Tu mohl získávaljak z trávy („grazing“), tak z větví stromů („browsing“). Vzorec mamutích stoličekje více než u slonů specializován spíše na trávu než na rozmělňování větví (Olivier 1982,296 s lit.; Lister – Bahn 1997, 25). Zmrzlí jedinci, jejichž žaludek mohl být analyzován,vesměs zahynuli v létě, takže postrádáme vzorek zimní stravy. Podle těchto rozborů se mamutiv létě živili především různými druhy trav (Vereschagin – Baryshnikov 1982). V zimě,kdy byl travnatý pokryv pod sněhem méně identifikovatelný a dostupný, má velmi malounutriční hodnotu (Krause 1998) a větve listnáčů jsou opadané, nastávala doba strádání(Velichko – Zelikson 2001, 725). Mamuti se tehdy asi ještě více stahovali k bohatší vegetaciv chráněných úsecích na březích řek (Olivier 1982, 298n.), jež ovšem představovalyideální životní prostředí po celý rok (Haynes 1991, 97). Při značné spotřebě potravy pravděpodobnědocházelo ke spasení všech potravních zdrojů a k přesunu alespoň části mamutípopulace do jiných, především jižněji položených oblastí (Guthrie 2001, 278; provýchodoevropskou rovinu Soffer 1985, 178–181). Jinak ovšem mamuti neměli mnoho důvodůk migracím (Butzer 1964, 391; Haynes 1991, 97). V severnějších oblastech mohlourčitou roli hrát i hluboké zamrzání vody. Na rozdíl např. od soba totiž není mamut schopenzískávat vodu ze sněhu (Musil 1999, 173). I potřeba snadných přesunů alespoň částipopulace tedy přispívala k tomu, že mamuti se pohybovali většinou v okolí řek (k důležitostizavedených sloních stezek Haynes 2001, 573). Tyto zimní přesuny jižním směrembyly ovšem asi kratší a z důvodů interregionálních klimatických rozdílů lineárnější nežu současných afrických slonů. Ti v horkém podnebí spotřebovávají daleko větší množstvívody, která navíc rychle a nepředvídatelně vysychá. Současní afričtí sloni se pohybujídosti nepravidelně dle stavu zdrojů až do vzdálenosti 100 mil (Haynes 1991, 62). Za dvaroky mohou urazit až 600 km (Olivier 1982, 303 s lit.). Pohyblivost chobotnatců je ovšemlimitována životaschopností mláďat, odkázaných do dvou let na matčino kojení (Haynes1990, 25). Stáda, vedená zkušenou samicí – „matriarchou“, sestávají většinou ze samica mláďat a každý útok na mládě vyvolá protiútok alespoň jednoho dospělého. Samci semohou tu a tam připojovat ke stádům samic a mláďat, většinou se však pohybují izolovaněnebo v menších samostatných skupinkách (Olivier 1982, 303n.; Haynes 1991, 95, 99,102; Fladerer 2001, 61 s lit.).Ze značných nároků na spotřebu vody a zelené pastvy je zřejmé, že žádné jiné zvířenebylo s bohatým biotopem říčních úvalů svázáno více než mamut. V gravettienu docházík výraznému posunu sídlišť všech typů a velikostí k řekám a přednost intezívnějšíhooslunění jižních svahů, ve studeném klimatu jistě nezanedbatelná, byla podřízena výhoděco nejširšího výhledu na říční údolí (Oliva 1998, 56). Není jistě náhodné, že vazba na okolíříčních toků je nejvýraznější na Moravě, na Krakovsku a ve východní Evropě, kde na