2003_2 - Archeologický ústav AV ČR

Archeologické rozhledy LV–2003 419Je patrné, že svědomitost jednotlivých autorů se značně lišila. Vzájemný nepoměr jednotlivýchtémat je místy až zarážející. Některým (např. chráněným územím geologické povahy) by slušel i prospívalpodstatně větší prostor, zatímco jiná (např. již zmíněné pražské prameny) jsou na zhruba stejnémstránkovém rozsahu neadekvátně roztažena do přílišných podrobností. Záměrně minimální nebožádný zásah redaktora do jednotlivých autorských textů způsobil, že nejen v mnoha různých kapitoláchnajdeme znovu totéž (na což nicméně pamatují odkazy v záhlaví), ale že je nutno probíjet sei stylistickou a didaktickou nejednotností knihy jako celku. Ba i na informační hodnotě se odraziltento nešvar. Plně se to ukázalo na oddílu věnovaném dekoračním kamenům – jinak tradičně dobřezpracovaném D. Březinovou a M. Bukovanskou. A přesto i tady oproti jiným pracím těchto osvědčenýchautorek přistupuje cosi rušivého: na první pohled viditelná snaha vejít se do předepsanéholimitu, přestože kapitola je jednou z nejobsažnějších v celé knize. Následkem toho vypadla hnedcelá řada velmi zajímavých aplikací kamene v pražské architektuře (příklady z nejkřiklavějších:Královský letohrádek s jeho sochařsky pojatým pískovcovým exteriérem, pozoruhodná kolekce žuli mramorů Národního památníku na Žižkově nebo terasy na Letné s dominujícím rudým švédskýmgranitem mezi jinak výhradně českými materiály). Kromě toho celek působí tak trochu seškrtanýmdojmem, ke škodě věci. Zatímco někteří jiní z autorů museli své příspěvky do stanoveného limitunaopak zřejmě natahovat.I nad tím lze při jisté dávce dobré vůle přimhouřit oči. Co je však doslova zarážející, jsou citace.Autoři jednotlivých statí uvádějí odkazy na literaturu prostě tak, jak jsou zvyklí: někdo až přehnaně,někdo téměř vůbec. Jakékoli sjednocení chybí (třebaže je to jistě obtížné). A nejen to; některé prokazatelněpoužité prameny ani nejsou v textu řádně citovány. To by bylo ještě odpustitelné, kdybyšlo o čistě populární publikaci – Neživá příroda Prahy je však, jak jsme se již zmínili, „něco mezi“.Mimo jakoukoli diskusi je doslova diletantský přístup k uvedené věci. Vždyť už jenom výběr literatury(str. 214–215) zahrnuje pouze 87 prací – což je střízlivým odhadem snad desetina všeho, co kdybylo pražské geologii a dekoračním kamenům věnováno. Podle editora jde o práce nejdůležitější –dejme tomu. Jsou ovšem vybrány podle prazvláštního klíče: mnohá stěžejní díla tu chybějí – jmenujmenamátkou třeba právě Boučkovy Geologické výlety do okolí pražského z roku 1941, dodnesnepřekonané zejména co do didaktické hodnoty a nota bene citované v kapitole 3, nebo další základnístudii, Röhlichův Ordovik severovýchodní části Prahy z roku 1960 (ze kterého pravděpodobněbylo přímo čerpáno). Specialista může postrádat i souborné práce v oboru dekoračního kamene čivyužití nerostného bohatství Prahy (např. Bartova publikace Z našich dějin keramiky a staviv, 1940).Naproti tomu jsou citovány články zcela drobné (např. Mašín 1998 nebo Velebil – Šípek 1996), velmiúzce a detailně orientované (z více než desítky takových budiž jmenován např. Bouška et al. 1960:Příspěvek k poznání destinezitu), nebo s územím Prahy související jen velmi okrajově (jako např.Němejc 1949: Rostlinné otisky středočeských neogenních ostrovů). Např. práce věnované geologiistředočeského plutonu a metamorfovaných ostrovů se mezi neživou přírodu Prahy dostaly jen jižzmíněným násilným „říznutím“ podle mapového listu.Jen rámcově se zastavme u chyb a nepřesností odhalitelných spíše odborníky jednotlivých geologickýchspecializací. Kvartérní geologové např. upozorňují na zřetelnou disproporci ve stratigrafiinejnižších vltavských teras, jak se uvádí v kapitole 18 (autor J. Kovanda, kde cituje Zárubu a Šimka)a v kapitole 29 (V. Cílek). Názory v těchto specifických otázkách se neustále vyvíjejí, a tak předpokládejme,že tentokrát nenadělají příliš mnoho šumu. Měly by však v rámci téže knihy být alespoňsjednoceny – zvlášť, když je na související kapitolu přímo v textu uveden odkaz.Zastavení zasluhují skládané mapové přílohy. To, že na prvních dvou je číslo přílohy dodatečnědolepováno na již vytištěný list, to je samozřejmě nedostatek okrajový a ryze technický – v mnohémzájemci však může vzbudit určitou nedůvěru a pochybnosti přinejmenším o profesionalitě technickéredakce. Řekněme hned, že taková nedůvěra je v daném případě oprávněná. Pokud odhlédnemeod nevhodných měřítek silně snižujících úroveň jinak precizních geologických map a pominemerozháranost zpracování od záměrně schematického (půdní mapa v příloze č. 4, hydrogeologická mapav příloze č. 6) po vysoce specializované (podélný profil vltavskými terasami, příloha č. 3), zarazínás např. skutečnost, že v půdní mapě chybí prakticky jakýkoli topografický podklad kromě vy-