2003_2 - Archeologický ústav AV ČR

422Nové publikacekaždá po svém. A právě s onou netradičností se zřetelně lépe vyrovnal druhý z autorských kolektivů,resp. redakce. Tuto knihu tedy nelze než jednoduše a jednoznačně doporučit. Ale ani první z publikacírozhodně nezasluhuje zatracení – je spíše naopak výzvou. Výzvou k dotažení toho, co bylo velmislibně „nakousnuto“. S tím, že už ani za současného stavu její pořízení není marné, neboť v knihovněurčitě nebude zahálet.Společným kladem je, že obě publikace oslovují široké spektrum zájemců současně, a to v několikavrstvách: ve vrstvě profesní, vzdělanostní, věkové i místopisné. Budou je vyhledávat památkáři,architekti i přírodovědci všech oborů, zkušení odborníci, studenti i naprostí laici, dospělí i mládež,Pražané (ti jistě především), ale nepochybně i mimopražští zájemci o přírodu i kulturní historii.Už jen takovýto komplexní přístup je mimořádným počinem. Neboť nejen že si zde každý čtenář najdeto své, ale otevírají se mu zároveň dveře do jiných specializací i široké obzory poznatků vpravděencyklopedických. A to i přes výtku výše uvedených kontrastů. Je proto nutno přičíst ke cti obounakladatelství (profilově od sebe jinak vzdálených), že se odhodlala k takovému počinu.Jiří SloukaSigmar Bortenschlager – Klaus Oeggl eds.: The Iceman and his Natural Environment. PalaeobotanicalResults. Springer–Verlag Wien 2000. 166 str., 108 obr. ISBN 3211825502.Před objevem „ledovcového muže“ v sedle v jižním Tyrolsku, 3210 m n. m., toho bylo o eneolitucentrálních Alp známo poměrně málo. Nález dokonale zachovaného lidského těla a množství artefaktůstarých přes 5000 let (v září roku 1991) nebyl pouhou mediální senzací, ale především mimořádnoupříležitostí pro vědeckou komunitu. Mnoho času a finančních prostředků bylo v následujícíchletech investováno nejen do zhodnocení samotného nálezu, ale také do revize dosavadních obecnýchpoznatků o eneolitu jihotyrolského vysokohoří. Případ se stal dokonalou ukázkou toho, jaké množstvídetailních informací lze vyčíst z jediného nálezového kontextu a jaké nečekané plody může přinéstkvalitní mezioborová spolupráce. Okamžitě po objevu „ledovcového muže“ zahájila katedra botanikypři univerzitě v Innsbrucku detailní archeobotanický výzkum zaměřený na rekonstrukci životníchpodmínek dávného eneolitického obyvatele Alp. Od samého počátku byl výzkum zaměřen na dvanezávislé zdroje dat, a tak umožnil ucelenější pohled na příslušný úsek minulosti. Maximálně detailnímuarcheobotanickému průzkumu byl podroben především materiál získaný přímo z místa unikátníhonálezu. Navíc byla zpracována celá řada pyloanalytických profilů ve vertikálních transektechod přilehlých podhorských oblastí až na hranici věčného sněhu. S podobným výzkumem mělo pracovištěinnsbrucké univerzity rozsáhlé zkušenosti již z dřívějších desetiletí v souvislosti se studiempostglaciálního vývoje horní hranice lesa v Ötztálských Alpách.Sborník sestavený pod vedením S. Bortenschlagera a „Ötziho dvorního archeobotanika“ K. Oegglashrnuje dosavadní výsledky přírodovědného výzkumu související s mimořádným nálezem. Přestožese nejdůležitější příspěvky týkají paleobotanických témat, je ve sborníku obsažena také řada významnýchvýsledků dosažených v rámci jiných přírodovědných oborů. Podtitul sborníku je protozvolen nepřesně a vyznívá poněkud nespravedlivě. Celé dílo je sestaveno pečlivě a čtivost většinypříspěvků netrpí ani faktem, že se jedná o vysoce odborné texty obsahující množství detailních informací.V úvodech k většině příspěvků se pouze zbytečně opakuje konstatování nálezových okolností,které se občas zvrhne až k adoraci „Ötziho poselství“. Tento nedostatek by mohli editoři snadnovyřešit pouhým vypuštěním příslušných pasáží a přesunutím potřebné informace do předmluvyči samostatné úvodní kapitoly.V následujícím textu se pokusím shrnout část obsahu sborníku, respektive ta zjištění, která považujipro české čtenáře za nejzajímavější. Z výsledků výzkumu postglaciálního vývoje ÖtztálskýchAlp zřetelně vyplývá, že lidská aktivita poblíž horní hranice lesa (tedy zhruba mezi 1900 a 2500 mn. m.) byla podstatně intenzivnější a navíc staršího data, než se předpokládalo. Vysoká diverzitazdrojů v této zóně přitahovala již ve starším holocénu mezolitického člověka, který tu zanechal překvapivěčetné stopy v podobě zbytků dočasných sídlišť a horizontů s uhlíky v jezerních a rašelinných