2003_2 - Archeologický ústav AV ČR

Archeologické rozhledy LV–2003 257Způsob ukládání pozůstatků zvěře u sibiřských národů v mnohém připomíná typickýpohřební ritus a je z něho patrně odvozen (Nachtigal 1953). Kosti medvědů, i rozštípané,jsou někdy pohřbeny v anatomickém pořádku (Pacher 1997, 356 s lit). V archeologizovanémstavu by taková úložiště kostí mohla být sotva správně interpretována. Jednoznačnýmdůkazem rituálního využívání mamutích kostí jsou však jejich asociace s hroby. Pokud seněkterá komponenta objeví samostatně, uvažuje se o ní zcela odlišně – lidské pozůstatkynadále spadají do transcendentální sféry, zatímco o depozicích zvířecích kostí by se toopovážil tvrdit málokdo. Vzhledem k neznalosti původního kontextu je tato interpretačníasymetrie pochopitelná a oprávněná. Metodicky méně oprávněné je apriorní ignorování jakýchkolisymbolických aspektů i tam, kde utilitární interpretace naprosto nepostačují. Přitomse nepostupuje cestou otevřené diskuse, ale zamlčováním a odsouváním nepříjemnýchargumentů. Jako by bylo dopředu dáno, v čem se symbolické aspekty hledat mohou (výtvarnéprojevy, inhumace lidských pozůstatků) a v čem ne. Hledání sociálních a duchovníchrozměrů těch kategorií, které mohou mít jakýkoli praktický význam, se prosazuje velmitěžce (Lorblanchet 1999, 114; Neustupný 2002, 141–143). Týká se to především nástrojů,surovin a obydlí, ale i zvířecích zbytků, které zůstávají z tohoto hlediska nevyužity i v novýchanglofonních kompendiích o vývoji symbolického chování (např. Lock – Peters eds.1996). Je jistě nebezpečné z podobnosti jednotlivin v etnologických a archeologických záznamechvyvozovat modely fungování celých pravěkých společností či jejich jednotlivýchsubsystémů. Proto mnozí vynikající etnologové a současně archeologové, jako např. AndréLeroi–Gourhan, odmítali být etnoarcheology. Etnologická pozorování a znalost lidské psychikyvšak mohou poskytnout příklady reálné existence jevů, jež by i při archeologickéaplikaci měly největší explanační potenciál, a jejichž využití coby nezávazných analogiíse tudíž nemusíme obávat. Často jde jen o nalézání příkladů typických reakcí na některéspecifické podněty, v našem případě na psychické stránky lovu, jež mohou být mnoha populacímna určitém stupni vývoje společné. Metodicky ještě spolehlivější (zde se mnouasi nebudou všichni souhlasit) je dosah zmíněných pozorování záporným směrem: pokudnějaký okruh jevů či jejich vzájemná souvislost nemá živě zaznamenaných analogií, jenebezpečné předpokládat jejich existenci v minulosti.K opomíjení etnologických paralel ovšem vedou důvody spíše subjektivní. Kdo chcebýt akceptován vůdčí vědeckou komunitou, musí chtě nechtě respektovat, příp. dotvářet(někdy ad absurdum) její přístupy. Ve společnosti bigmanů praktické vědy se potom nevynikávahou argumentů, ale vahou editovaných sborníků (často účelově zředěného obsahu)a udržováním co nejširší klientely z řad studentů a organizačně méně průbojných kolegů.K výsadám týmových spolupracovníků potom patří, že mohou být ve své vědecké líhniaplaudováni i za zcela podprůměrné příspěvky, jen když citují správné (a necitují nesprávné)autory. S vědomými klapkami na očích se proto dodržuje spíše vědecký rituál než zásadynestranného vědeckého poznání, jehož hlavním předpokladem je otevřená diskuse.Současné polemiky o významu akumulací mamutích kostí jsou důkazem, že i o racionálníchmotivacích lze diskutovat iracionálně, zatímco na racionální diskusi o (z dnešníhohlediska) iracionálních pohnutkách si budeme muset ještě počkat.Chtěl bych poděkovat Olze Sofferové za obětavou podporu během mého pobytu v USA i za řadu hodnotnýchknih. Její invenční práce pro mě vždy byly velkým zdrojem inspirace, a pokud jsem s něčím nesouhlasil, měljsem mnoho podnětů k dalšímu přemýšlení.