2003_2 - Archeologický ústav AV ČR

FROLÍK: O valech, zamy‰leních a archeologii 395zajímavé prozkoumat, proč se podobná diskuse odehrává právě jen nad výstupy z výzkumů se složitýmistratigrafiemi. Patrně nikdo v archeologické obci nepovažuje za nadbytečný např. katalogpohřebiště s mnoha hroby s opakujícím se vybavením. Stejně tak příbuzné obory nemají problémse zpřístupňováním pramenů, které také v daném okamžiku osloví jen nevelkou skupinu badatelů(např. edice přijaté korespondence osoby XY či katalog prací marginálního malíře).Emotivních námitek (Čiháková 2002, 738, 740, 748, pozn. 11) se dočkala poznámka zabývajícíse metodou vedení terénního odkryvu a dokumentace a jejich vlivu na celkový obraz lokality. Snadse s oponentkou shodneme v tom, že použitá metoda ovlivňuje výsledek. Modelově to lze ukázat naproblematickém vedení terénního odkryvu po mechanických vrstvách, tedy způsobu, který rezignujena poznání uloženin v rámci přirozeně vzniklých rozhraní a na veškerou stratigrafickou informaciz toho plynoucí. Údajnou „výhodou“ této metody má být rozčlenění naleziště na stejnorodé části,umožňující snadnější porovnání při zpracování (Ambrosiani 1977). Tyto stejnorodé části lze bezesporuzkoumat velmi pečlivě, dokonce detailněji, než se obvykle děje při výzkumu po přirozenýchvrstvách (např. trojrozměrné zaměřování každého artefaktu, úplné plavení, nadstandardní odebíránívzorků pro přírodovědné analýzy atd.). Je však zřejmé, že již sama volba metody ochudila informačnívýpověď o nalezišti a převod do dokumentace je deformovaný, ne-li zcela zkreslený. Stručně řečeno,již sama metoda předurčila a v tomto případě znehodnotila výsledek. Domnívám se proto, žeje legitimní uvažovat o tom, zda také různé postupy při vedení odkryvu po přirozených vrstvách,zpravidla polaritně vyjadřované jako preference řezů na straně jedné vůči preferenci plošného odkryvuna straně druhé, 5 mohou ovlivnit celkový výsledek výzkumu. Jednoznačné rozhodnutí je patrněnedosažitelné. Jednak z toho důvodu, že totéž místo nelze prozkoumat vícekrát různými způsoby,a jednak proto, že určité kategorie nalezišť vyžadují specifické postupy, obtížně aplikovatelnéjinde (např. výzkumy jeskyň či mohyl). Přesto si myslím, že např. opakované chybění určitých kategoriíobjektů při používání stále stejného postupu nebo naopak patrné rozdíly v celkovém obrazudvou částí naleziště, jehož části jsou zkoumány různými postupy, by měly vést k zamyšlení a mělyby být více diskutovány. Tyto otázky se totiž nijak nedotýkají pečlivosti a konzistentnosti dokumentace,pořizované v intencích zvolené metody odkryvu.Jiným okruhem, kde je znát zčásti rozdílné pojetí, je otázka objektivnosti či subjektivnosti různýchčástí dokumentace 6 a toho, co se dokumentuje v terénu, a toho, co se dedukuje během zpracování.„Kulturní souvrství“ (pokud si pro účely tohoto textu zjednodušíme širokou kategorii archeologickýchnalezišť na tento příklad) je bezesporu primárním pramenem, pohříchu však přístupnýmpouze tomu archeologovi, který ho zkoumá. Ostatní musí vystačit s tím, co jim zprostředkovává dokumentacepořízená v terénu jejich šťastnějším kolegou. Archeologický výzkum není nic jiného (poněkudzjednodušeně) než převod onoho kulturního souvrství do papírové podoby. Souvrství nabízívelkou škálu informací, z kterých se sice díky pokroku archeologie zaznamenává stále více detailů(stačí porovnat, jak se charakterizovaly jednotlivé uloženiny před padesáti lety a co se zapisuje dnes– a práce obou oponentek je následováníhodným příkladem 7 ), ovšem určitě se tím nevyčerpávají5 Připomeňme, že „objev“ Harrisova diagramu provázela komplexní metoda terénního odkryvu, která rezignujena pořizování řezů bez ztráty informací, které s tím obvykle spojujeme. V našem prostředí byla podle mých zkušenostíužita jen ojediněle.6 „Konstrukce vývojových diagramů archeologicky dokumentovaných událostí je vždy již subjektivní interpretacíobjektivní nálezové situace … Primárním pramenem je vždy samo kulturní souvrství, s určitou rezervou za nějmůžeme považovat i dokumentovaný řez, z něhož lze – alespoň dílčí – vývojový diagram vždy odvodit“ (Boháčová2002, 733).7 Sem by patřila poznámka k importovanému zlomku keramiky, která byla pochopena jako zpochybnění kvalityterénní práce (Čiháková 2002, 744). Nikdo nepochybuje, že bezprostředně po objevu tohoto ojedinělého dokladudálkových kontaktů bylo učiněno vše, co by zmenšilo mezeru mezi významem nálezu a nešťastnými nálezovýmiokolnostmi. Po nalezení příslušné analogie bude zlomek jistě správně časově zařazen a bude určena jeho provenience.Tím se jen posílí význam pro dobu, kdy se k nám mohl dostat. Přes to všechno však nemůže figurovat jakosoučást schématu, v němž se na základě stratigrafie stanovuje chronologie keramiky (Čiháková 1997, 127–128).Nelze a priori vyloučit, že pochází ze zásypu nevelkého výkopu (např. kůlové jamky) o rozměrech menších než