2003_2 - Archeologický ústav AV ČR

424Nové publikaces potravou či spíše s pitnou vodou. Tento nález (příspěvek K. Oeggla) lze bezesporu považovat zavelmi silný argument pro mužův původ v nížinách současné severní Itálie. Pylová zrna habrovce poskytlaještě další, velmi detailní vhled do okolností Ötziho úmrtí. Jejich zachované vnitřní strukturytotiž poukazují na skutečnost, že se poslední cesta „ledovcového muže“ odehrála v jarním období,nanejvýš v časném létě. (Jedná se tedy o posun oproti někdejšímu názoru, který je prezentovánivčeském vydání knihy K. Spindlera: Muž z ledovce. Mladá fronta, Praha 1998.) Vnitřní strukturypylových zrn jsou totiž natolik jemné, že mohou přežít vnější podmínky pouze velmi krátkou dobupo opuštění mateřské rostliny. Habrovec habrolistý kvete začátkem jara a jeho pylová zrna muselabýt právě v tuto dobu zakonzervována v Ötziho vnitřnostech. Podmínky věčného vysokohorskéhomrazu pak umožnily jejich uchování po dobu delší než 5000 let.Výzkum Ötziho zažívacího traktu přinesl také informace o jeho poslední stravě. Ta se prokazatelněskládala z pšenice jednozrnky (Triticum monococcum) a z masa, zřejmě kozího (podle příspěvkuK. Oeggla). Muž však pravděpodobně trpěl silným průjmem, neboť byl masově infikován parazitickýmčervem tenkohlavcem bičíkovým (Trichuris trichiura), jehož mikroskopické vaječné obalylze snadno determinovat (příspěvek H. Aspöcha et al.). V této souvislosti není bez zajímavosti epidemiologietenkohlavce bičíkového, jehož rozšíření v lidské populaci se někdy dává do souvislostis počátkem chovu domácího prasete, které je rovněž jeho častým hostitelem. Obaly oocytů tenkohlavcebičíkového nechybějí v archeologických kontextech ani na území České republiky, kde jsounapříklad běžnou součástí výplní středověkých fekálních jímek. Nález jejich zbytků v Ötziho zažívacímtraktu je však bezmála o 4500 let starší a představuje tak zatím nejstarší prokazatelný dokladsvého druhu vůbec.Snažil jsem se stručně vyzdvihnout některé závěry, které považuji za zvlášť důležité jak z hlediskafaktického, tak metodického. Recenzovaný sborník obsahuje nepřeberné množství ještě dalšíchdetailních informací a ovšem také zřetelné stopy slepých uliček, kterými se náročný mezioborovývýzkum rovněž ubíral. Do této kategorie na první pohled spadají příspěvky k dendrochronologiiÖtziho luku (W. Oberhuber a R. Knapp), analýze vivianitu (modře zbarveného Fe 3 (PO 4 ) 2 *8H 2 O)vzniklého fosilizací na jeho kůži (R. Tessardi) či příspěvek s výsledky sekvenování DNA z rostlinnéhomateriálu šatů „ledovcového muže“ (S. Antonini et al.). Autoři těchto kapitol velmi detailněpopisují aplikovanou metodiku a uvádějí veškerá primární data, avšak mají zřetelné potíže s interpretací,či na ni dokonce explicitně rezignují. Je jistě pozitivním faktem, že tyto příspěvky byly proúplnost do sborníku zahrnuty, mohlo se to ovšem stát poněkud zkrácenou formou, aby nebyla narušenajinak velmi hutná narativní forma celého díla.Sborník The Iceman and his Natural Environment přináší bezesporu více než jen pouhé rozmnoženíinformací o kontextu unikátního (a proto v podstatě velmi nereprezentativního) archeologickéhonálezu. Zkušený tým odborníků dokázal z dostupných naturfaktů vytěžit nejen řadu zajímavýchinformací, ale také propojit získané informace do vzájemných souvislostí. Obohatil tak archeologickouobec o celou řadu zásadně nových podnětů. Archeobotanika a archeozoologie se zde nenápadněemancipují z pozice „pomocných oborů“ do situace nositelů nových impulsů. Přírodně–deterministicképaradigma je zde zřetelně překonáno čímsi novým. Mám osobně silný pocit, že je to právěarcheobotanika, která dodala výzkumu „ledovcového muže“ tolik potřebnou dynamiku a napomohlatak překonat pohled na celý případ jako na pouhou starožitnickou senzaci. Toto budiž vnímánonikoliv jako výtka archeologii. Naopak. Vždyť sama archeobotanika čerpá z archeologie své intelektuálnízdroje a je, podle mého názoru, její neoddělitelnou součástí. Dnes snad již konečně.Petr PokornýAmei Lang – Vladimír Salač Hrsg.: Fernkontakte in der Eisenzeit. Dálkové kontakty v doběželezné. Konferenz – Konference Liblice 2000. Archäologisches Institut der Akademie der Wissenschaftender Tschechischen Republik Praha 2002. 441 S. mit zahlreichen Abbildungen.Zum 4. Deutschen Archäologenkongreß in Hamburg konnten Amei Lang und Vladimír Salač alsHerausgeber den Tagungsband von Liblice, wo sich die Arbeitsgemeinschaft Eisenzeit im Jahre 2000