2003_2 - Archeologický ústav AV ČR

394Archeologické rozhledy LV–2003OVALECH, ZAMYŠLENÍCH A ARCHEOLOGIIJan FrolíkPokus o kritické zhodnocení (Frolík 2002) dvou studií o raně středověkém opevnění Pražskéhohradu a Malé Strany (Boháčová 2001; Čiháková 2001) vedl k odezvě od obou autorek (Boháčová2002; Čiháková 2002). Obě se vracejí k některým detailům původního kritického textu, vcelku navětšinu námitek nereagují nebo je nevyvracejí. Diskusi o závažných problémech počátků Pražskéhohradu a Malé Strany posunují do osobní a emocionální roviny a k detailům, které mohou být jennesnadno srozumitelné těm, kdo podrobně neznají archeologickou problematiku obou lokalit, a lzeo nich jen obtížně diskutovat před co nejúplnějším publikačním zpřístupněním. Přesto bych chtělvyužít této možnosti ke krátké replice nad některými problémy, které obě studie a diskuse nad nimispojuje. 1 Právě v nich se snad odrážejí příčiny překvapivě rozdílného přístupu – a doufám že jenzdánlivé nesmiřitelnosti – ke studovanému problému.O některých závažných problémech či objektech z minulosti Pražského hradu či Malé Strany bylavytvořena velká řada hypotéz (teorií, pracovních hypotéz, námětů, nápadů apod.). V některých případechbyly patrně vyčerpány všechny výkladové varianty. Nicméně vynaložené myšlenkové úsilíčasto nevedlo k jednoznačnému výsledku nebo alespoň vymezení určitého koridoru možných a nepřijatelnýchřešení. Chybí totiž zveřejnění pramenné základny takovým způsobem, aby bylo možnotvrzení o nich ověřit a do budoucna pro příbuzné obory vymezit, co platí a nebude se měnit ani přidalším vývoji poznání (např. stratigrafické vztahy, příslušnost archeologického materiálu k nima jeho vypovídací schopnost). Na tomto základě by snad bylo možné oddělit reálná řešení od těchneplatných. 2 Proto také není nutné hypotézu, s níž nesouhlasím, vyvracet vytvářením hypotézy novéa obě porovnávat s cílem nalézt přijatelnější řešení. 3 Stačí posoudit, jak je kritizovaná hypotézav souladu s publikovanými fakty. Může se také stát, že síť poznatků bude v některých případech natolikřídká, že průkazná zatím nebude žádná teorie.Vedlejším důsledkem je značný nárok na způsob zpřístupnění dokladů a tvrzení k publikovanýmhypotézám. Podle mého názoru je jím to, co jsem v původním zamyšlení nazval „edicí pramene“.O jejich užitečnosti se v případě složitých stratigrafií a jinak komplikovaných, zejména středověkýchsituací vede diskuse. 4 Poukaz na náročnost a nadbytečnost této aktivity a malý okruh oslovených badatelůvšak nepokládám za relevantní. Dostatečně široké zveřejnění materiálu umožňuje práci s ním(snad i prohlubující původní míru poznání) dalšímu okruhu badatelů současných a především budoucích.Zejména ti zahraniční mohou jen s obtížemi navštěvovat naše archivy a pátrat po několika máloexemplářích nálezové zprávy (navíc ohrožených zánikem při nepředvídané katastrofě). Bylo by1 „… předmětem sporu se staly také obecnější otázky metodiky archeologie“ (Boháčová 2002, 728).2 Jako příklad takto řešeného tématu uvádím projekt zpracovávající archeologickou část materiálu k nejstarší církevníarchitektuře Pražského hradu (Frolík – Maříková-Kubková – Růžičková – Zeman 2000). Jsem si zároveňvědom toho, že zcela ideálního výsledku nebylo dosaženo, a odpovídám za všechny eventuální chyby. Neznamenáto také, že všechny publikované výstupy mohou být takto podrobné. Předběžné zprávy jako rychlá informaceo nejnovějších výzkumech jsou bezesporu užitečné a přehledné články, které nemohou být vybaveny detailní argumentací,jsou velmi často žádaným artiklem zejména pro širší veřejnost. Za stejně zpracovaný výstup považujipublikaci Levého Hradce (Tomková 2001). Příkladem lokality se zásadním rozporem mezi předběžným vyhodnocenímdůležitých terénních situací a jejich konečným zpřístupněním může být akropole budečskéhohradiště (Bartošková 2000).3 Pokud správně rozumím textu I. Boháčové (2002, 735).4 Zčásti odlišný přístup je znát u obou autorek: „Prezentace archeologických pramenů v takové podobě, kteráumožní jejich následnou revizi, je často diskutovaným tématem zejména u rozsáhlejších výzkumů. Pramenné edice,oslovující jen minimální počet zájemců, jsou nahrazovány archivním zpracováním materiálu v několika exemplářích,nověji také elektronickými nosiči“ (Boháčová 2002, 732–733). „Otázka publikování složitých situací …je mimo téma. Faktem ale zůstává, že kompletní zveřejnění složitého výzkumu ve formě pouhých tří exemplářůnálezové zprávy ji neřeší“ (Čiháková 2002, 741).