2003_2 - Archeologický ústav AV ČR

Archeologické rozhledy LV–2003 299Akropole – vrch Homole má tvar nepravidelného komolého kužele s nevelkou vrcholovou plošinouca 70 x 50 m, vysunutou k sv. straně (kóta 312,7 m n. m). Na povrch tu na četných místechvystupuje skalní podloží a terén je na většině plochy silně porušený, mj. též výzkumy z 19. století.Skalnaté svahy spadají na třech stranách – k JV, JZ a SZ – do údolí Vrchlice, přičemž na bocích k JVa SZ jsou strmé a místy až kolmé, na čelní straně k JZ jsou mírnější, stupňovité, s plochým spočinkemnad úpatím. Na sv. straně je obvod vrchu vymezen krátkým příkrým svahem, spadajícím v přímélinii na úroveň plochého předhradí. Po celé délce tohoto svahu se původně táhl val, jehož sz. částpřekryl v 19. století vysoký val vojenské střelnice. Podle mapky E. Lemingera (1886, tab. X), kterádává dobrou představu o stavu a členitosti zdejšího terénu v oné době, se tehdy oba konce valu stáčelypo obvodu vrchu – což je, zejména na j. straně, dodnes patrné. Dá se proto usuzovat, že linievalu po obvodu náhorní plochy hradiště byla původně delší. Dnešní průchod ve valu, široký ca 10 m,situovaný zhruba uprostřed sv. strany akropole, je patrně recentní – na Lemingerově mapce je totižvstup, jímž stoupá cesta z předhradí na akropoli, umístěn blíže k jv. nároží Homole.Předhradí zabírá zbývající část ostrožny na SV od úpatí akropole v šíři ca 120–170/200 m. Jehoplocha, uprostřed mírně zvýšená, leží o ca 10 m níže než vrchol Homole v n. v. 302–303 m. Střednípás této plochy, kde jsme vedli výzkum v l. 1989/1990, byl v šíři ca 50 m snížen při stavbě střelnice(srov. níže). Zhruba uprostřed této partie ostrožny je v poli na J od střelnice patrna mělká deprese,naznačující průběh fortifikační linie z mladšího pravěku a raného středověku (srov. příkop a val obj.11, 12).Celková plocha ostrožny vhodná k osídlení měří ca 4,5–5 ha, z toho náhorní plošina vrchu Homoleca 4000 m 2 , její terasovitý jz. svah ca 1800 m 2 , plocha předhradí od obvodu akropole až polinii halštatské fortifikace a pravěké objekty zachycené výzkumem ještě vně této linie ca 24 000 m 2 ,zbývající část ostrožny až po linii, kde přechází do náhorní planiny ca 14 000 m 2 .Přírodní podmínky. Podložím ostrožny je svorová rula, místy silně rozpadlá a překrytá hrubšímči jemnějším štěrkopískem. Naše sondáž místy zachytila – kupř. v sondách II C–E, IV C, V, VI,tj. především ve střední části zkoumané plochy a v prostoru dvojice eneolitických příkopů – též rozsáhléplochy žlutohnědé sprašové hlíny. Půdním pokryvem na lokalitě je podle půdní mapy okresuhnědá půda na pararulovém substrátu, klasifikovaná dle mocností (do 30 cm) jako „mělká“.Z klimatického hlediska leží Cimburk, stejně jako ca 700 m odtud vzdálený neolitický mikroareálBylany 1, na rozhraní okrsků A 3 (teplý, mírně suchý s mírnou zimou) a B 2 (mírně teplý, mírněsuchý, převážně s mírnou zimou) a při izočáře 700 mm průměrných ročních srážek. Podle geobotanickérekonstrukční mapy spadá – jako většina území okresu Kutná Hora – do oblasti dubohabrovýchhájů. Z hydrologického hlediska přináleží zdejší území k povodí Klejnárky, která je jedním z levýchpřítoků středního Labe. Potok Vrchlice, jehož kaňonové údolí obtáčí ostrožnu ze dvou stran, je levýmpřítokem Klejnárky a tedy tokem 3. řádu s ročním průtokem 0,45 m 3 /s.Písemné zprávy. V pramenech z 15. století se vrch uvádí ještě pod blíže nespecifikovaným označením„hradiště“, „hradiště vedle cesty bílejovské“ či „velké hradiště“ (je možné, že tento název tehdysloužil k odlišení od sousedního „malého“ hradiště dänemarského, v té době dosud nezplanýrovaného).S názvem „Cimburk“ či „hradiště Cimburk“ se setkáváme teprve v r. 1490; podle J. Fialy (1935,116) jde o zkomolení německého „Zinnenburg“, zatímco E. Leminger (1886, 243) uvažoval, že tumohly být pozemky zakoupené pány z Cimburka pro dolování. Oba autoři však shodně popíralimožnost, že by zde kdy stával hrad pánů z Cimburka, jak o tom vypráví lidová pověst. V průběhulet toto místní jméno upadlo v zapomenutí a uchovalo se jen v názvu mlýna pod hradištěm, takžev 19. století byl vrch místními lidmi už obecně nazýván „Homolí“.Terénní změny. To, že dnešní vzhled hradiště již do značné míry neodpovídá původnímu stavu,je zřejmé jak z terénní rekognoskace, tak ze sporých literárních zpráv. Z těch vyplývá, že zásahů,které vedly k deformaci terénu, zde muselo proběhnout více. Jisté informace máme o třech z nich:Prvým zásahem byla důlní činnost, provozovaná ve zdejší oblasti v pozdním středověku, kdyžkutnohorská těžba postoupila až k samému okraji jižního stříbronosného rudního pásma. Cimburkuse dotkla zřejmě jen místy, a to především na té části předhradí, která přiléhá k valu akropole (polea louka na ppč. 4405). Svědčí pro to dvě haldy, pak ústí štoly na přilehlém svahu a nepřímo i zákla-