2003_2 - Archeologický ústav AV ČR

442Nové publikacetloušťka okraje a typ okraje, dna a výzdoby). O vlivuParzcewského proto není pochyb. Podle použitémetody se všechny soubory jeví být relativně homogenní,což pravděpodobně neodpovídá historickéskutečnosti, obzvláště přijmeme-li široké intervaly,v nichž by měla být keramika na příslušnélokality dodávána. Čtenář proto může postrádatúvahy zdůvodňující volbu metody, která je automatickypředkládána. Vždyť i nečetné případy odlišnéhodruhu ostřiva v textu zmíněné teoreticky vytvářídobré předpoklady pro vyčlenění keramických skupin,které by pak samy o sobě představovaly přirozenějšícelky, lépe použitelné pro další studium.Celkově však práce představují dobrý standard,vhodným způsobem publikují (katalogy a vyobrazeníobjektů, tabulky předvádějí všechny významnějšínálezy) a interpretují výzkumy (různou měrounedokonalé) a uvádějí je z depozitářů do světa archeologie.To, že se staré a nezpracované výzkumystávají tématem diplomních prací a jsou zveřejněny,prospívá nejen zkoumaným lokalitám, ale i jednotlivýmautorům–studentům a konečně i odbornéveřejnosti, která díky použití německého jazykamůže být rozsáhlejší. Polská resumé proto považujiza nadbytečná.Ladislav VaradzinMarcin Rafał Pauk: Działalność fundacyjnamożnowładztwa czeskiego i jej uwarunkowaniaspołeczne (XI – XIII wiek). TowarzystwoNaukowe „Societas Vistulana“, Kraków – Warszawa2000. 278 str.Fundace církevních staveb a institucí v přemyslovskýchČechách se zpočátku odehrávaly téměřvýhradně v panovníkově režii. Tento fakt samozřejměvyplýval z jeho pozice ekonomického hegemona,vlastníka v podstatě veškeré půdy. Dokladyo prvních šlechtických založeních spadají do 2. poloviny11. století. Na svých dvorcích v blízkostihradských center budovali velmoži také soukromékostely (případ Kosmova Mstiše, správce Bíliny,k roku 1061). O něco mladší jsou první velmožskédonace ve prospěch klášterů a kapitul (okolo roku1073, klášter v Opatovicích). Spolehlivé zprávy sedatují od začátku 12. století (1100–1107, Nemojovadonace vyšehradské kapitule). Na základě zněnípříslušných pramenů (téměř výhradně listin) si můžemeučinit alespoň přibližnou představu o kvantitěakvalitě majetku rané beneficiární nobility. V průběhu12. století (zvláště v jeho druhé polovině) sev Čechách konstituovala vrcholně feudální „pozemková“šlechta, které její rostoucí ekonomická a politickámoc umožnila vyvinout do té doby nemyslitelnéfundační aktivity – kláštery. (Někdy bývají za„pozemkovou“ šlechtu pokládáni už Vršovci, údajnízakladatelé postoloprtského kláštera.) Ačkoli počátkůma vývoji šlechty i klášterů v Čechách se jižv odborné literatuře dostalo nemalé pozornosti, teprvepublikovaná diplomová práce (!) mladého varšavskéhomedievisty M. Pauka, žáka prof. KarlaModzelewského, přináší pokus o komplexní systematickézpracování fundačního úsilí české šlechtyjako význačného společensko–ekonomického jevu.Kniha je rozdělena do čtyř částí. V první kapitoleautor shrnuje vědomosti o procesu utvářeníčeské šlechty v 10.–13. století. Ve druhé kapitolesleduje případy nejstarších velmožských fundací(soukromé kostely) a donací. Výrazně faktografickouje třetí kapitola, v níž jsou podrobně rozebrányjednotlivé fundace velkých šlechtických rodů: Vilémz Pulína a klášter v Dolních Kounicích, velmožJiří a klášter v Milevsku, Milhostici, Hrabišici,Hroznata z Teplé, klášter v Zábrdovicích, klášterv Oslavanech, Kněžice a Nová Říše, páni z Medlovaa Doubravník, páni z Polné, Křižanova, Obřana Lichtenburka, Bavorovici a komenda johanitů veStrakonicích, Markvartici a johanité, fundace Vítkovců,Dobřany u Chotěšova (magdalenitky), klášteryaugustiniánů–eremitů, Jindřich z Lipé a klášterve Starém Brně. Tato část knihy svědčí o velmi solidnímzvládnutí problematiky, pramenů i odbornéliteratury – samozřejmě převážně české provenience.V detailních analýzách si navíc autor musel poraditi s dosud ne zcela objasněnými genealogickýmivztahy. Tímto způsobem se mu ovšem podařiloshromáždit úctyhodné množství materiálu, v podstatěveškerá dostupná fakta o dané problematice.Poslední kapitola (zabírající 58 stran) pak nabízípokus o jejich syntetizující zpracování, o postiženía vyhodnocení hlavních aspektů a tendencí, nahlíženýchtaké v širším kontextu společenského vývoje.Konkrétně: zachycuje dynamiku fundačního procesuv Čechách a na Moravě do počátku 14. století,předkládá periodizaci a charakteristiku jednotlivýchetap šlechtických založení, zabývá se jimi z hlediskalokalizace, dále se pokouší odpovědět na otázkujejich motivů a cílů a nakonec věnuje pozornostproblému patronátního práva. Právě dvě poslednípodkapitoly představují nejpůvodnější a nejpřínosnějšípasáže celé práce. K relevanci autorových závěrů,korekcí některých tradičních představ (předevšímo tzv. zakladatelských právech), přispívá i jehodůvěrná znalost ekvivalentů z prostředí piastovskéhoPolska. A pohled odjinud, zvenčí, je vždy cenný.Paukovým přínosem, ale zároveň i slabinou jepřevaha údajů nad interpretací. Přesto v jeho knizenajdeme jen minimum faktografických pochybení.