Okamziky Pravdy

Okamžiky Pravdy
klidem. V jeho slovech nebylo cítit emoce, nebyla v nich pýcha ani přetvářka. Přestal myslet
na sebe i na vrchnost, před kterou stojí, a cítil jen, že je v přítomnosti někoho, kdo je
nekonečně větší než papež, preláti, králové a císaři. Lutherovými ústy promluvil Kristus tak
mocně a důstojně, že v té chvíli naplnila jak přátele, tak nepřátele posvátná úcta a úžas. Na
sněmu byl přítomen Duch svatý, který zapůsobil na srdce nejvyšších mužů říše. Některá z
knížat odvážně uznala, že Lutherova věc je spravedlivá. Mnozí byli přesvědčeni, kde je
pravda, někteří na to však brzy zapomněli. Byla tam i skupina lidí, kteří tehdy neprojevili
své přesvědčení, ale později sami Písmo studovali a stali se neohroženými přívrženci
reformace. {VDV 110.3}
Kurfiřt Fridrich očekával Lutherovo vystoupení před sněmem v úzkosti a obavách; jeho
projev pak na něj ovšem hluboce zapůsobil. Byl na Luthera pyšný, líbila se mu jeho odvaha,
pevnost a duchapřítomnost a rozhodl se, že ho bude bránit ještě důrazněji. Poznal rozdíl
mezi oběma stranami. Pochopil, že moc Boží pravdy porazila moudrost papežů, králů a
prelátů. Papežství utrpělo porážku, kterou bude cítit mezi všemi národy a ve všech
dobách. {VDV 110.4}
Když papežský legát poznal, jaký účinek měla Lutherova řeč, zmocnily se ho ještě větší
obavy o osud Říma a rozhodl se zničit Luthera stůj co stůj; byl připraven využít k tomu
všech dostupných prostředků. Vynaložil všechnu svoji pověstnou výřečnost a diplomatický
um, aby mladičkého císaře přesvědčil, jak bláhové a riskantní by bylo obětovat pro věc
bezvýznamného mnicha přátelství a podporu mocného papeže. {VDV 110.5}
Luther prohlášen za „kacíře“
Jeho slova se neminula účinkem. Den po Lutherově projevu předložil císař Karel sněmu
poselství, v němž oznámil své odhodlání pokračovat v politice svých předchůdců —
zachovávat a chránit křesťanství. Protože Luther odmítl zříci se svých „bludů“, budou
použita nejpřísnější opatření proti němu a proti kacířství, které učil. „Prostý mnich, svedený
svou vlastní pošetilostí, se postavil proti křesťanské víře. Abych zadržel šíření takové
bezbožnosti, obětuji své království, své poklady, své přátele, své tělo, svou krev, svou duši i
svůj život. Hodlám propustit Martina Luthera z úřadu a zakázat mu, aby vyvolával v zemi
zmatky a nepokoj. Zakročím pak proti němu a proti jeho přívržencům jako proti zatvrzelým
kacířům. Exkomunikuji je, dám je do klatby, abych je vyhubil. Vyzývám příslušníky stavů,
aby jednali jako věrní křesťané.“ (D’Aubigné, sv. 7, kap. 9) Přesto císař prohlásil, že
Lutherův ochranný list musí být nadále respektován a že — než budou proti němu zahájena
opatření — musí mu být dovoleno vrátit se bezpečně domů. {VDV 110.6}
Členové sněmu zastávali protichůdné názory. Vyslanci a zástupci papeže znovu
požadovali, aby nebyl brán ohled na ochranný list. Prohlašovali: „Jeho popel by měl být
vhozen do Rýna, jako byl do něho vhozen před sto lety popel Jana Husa.“ (D’Aubigné, sv.
7, kap. 9) Ale němečtí šlechtici, ač sami byli na papežově straně a se svým nepřátelstvím
vůči Lutherovi se nijak netajili, nesouhlasili s porušením veřejné záruky, která by poskvrnila
96