Okamziky Pravdy

Okamžiky Pravdy
záminkou“ běžného povolání plnili tito misionáři své pravé poslání. Velmi často vystupovali
jako obchodníci nebo kupci. „Prodávali hedvábí, šperky a jiné zboží, které bylo k dostání
jen na vzdálených trzích, a byli proto vítaní jako obchodníci tam, kde je jako misionáře
nepřijali.“ (Wylie, díl 1, kap. 7) Přitom však v srdci prosili Boha, aby jim dal moudrost,
když budou nabízet lidem poklady vzácnější než zlato a drahé kamení. Nosili s sebou dobře
ukryté opisy Bible, buď její části, nebo celé Písmo, a kdykoli se jim naskytla příležitost,
upozorňovali své zákazníky na tyto rukopisy. Často tím vzbudili zájem o Boží slovo a rádi
zanechali část Písma lidem, kteří po něm zatoužili. {VDV 51.1}
Působení těchto misionářů začalo v rovinách a údolích na úpatí jejich rodných hor, brzy
se však rozšířilo mnohem dál. Bosi, v hrubých prostých šatech, v jakých chodil jejich Mistr,
procházeli velkými městy a pronikali až do vzdálených zemí. Všude zasévali vzácné
„semeno pravdy“. Kudy prošli, tam vznikaly sbory a krev mučedníků dosvědčovala pravdu.
Kristův den ukáže „bohatou žeň“ — lidi, kteří byli spaseni díky působení těchto věrných
křesťanů. Boží slovo se v křesťanských zemích šířilo tiše a nenápadně, lidé je radostně
přijímali do svých domovů i srdcí. {VDV 51.2}
Pro valdenské nebylo Písmo jen záznamem o tom, jak Bůh jednal s lidmi v minulosti, a
zjevením toho, jakou mají nyní lidé odpovědnost a povinnost, nýbrž také sdělením, jaká
nebezpečí i jakou slávu přinese budoucnost. Věřili, že konec všech věcí není daleko. Čím
více s modlitbou a slzami zkoumali Bibli, tím více na ně působily její drahocenné výroky a
tím více si uvědomovali svou povinnost sdělovat druhým její zachraňující pravdy. Ze
stránek Písma pochopili plán záchrany člověka a ve víře v Pána Ježíše nacházeli útěchu,
naději a pokoj. Nakolik Boží světlo osvěcovalo jejich rozum a přinášelo radost do jejich
srdcí, natolik toužili osvítit jeho světlem také ostatní lidi, kteří žili v temnotě bludů. {VDV
51.3}
Sledovali, jak se pod vedením papeže a kněží mnozí lidé marně snaží dosáhnout
odpuštění tím, že trýzní svá těla za hříchy svých duší. Tito lidé byli zaměřeni na sebe,
protože jim kněží vštěpovali, že spasení dosáhnou svými dobrými skutky. Stále mysleli na
svou hříšnost, báli se, že neuniknou Božímu hněvu, trápili své duše i svá těla, a přesto
nenacházeli úlevu. Řím svým učením takto spoutal lidi s citlivým svědomím. Takoví lidé —
a byly jich tisíce — opouštěli přátele a příbuzné, aby celý svůj život strávili v klášterní
kobce. Častými posty a krutým bičováním, nočním bděním a mnohahodinovými modlitbami
v kleče na studených, vlhkých kamenech ve svých smutných celách, dlouhými poutěmi,
pokořujícími kajícími skutky a strašným mučením se tito lidé marně snažili získat pokoj.
Deptáni vědomím hříchu a pronásledováni strachem z Božího hněvu, prožívali muka, dokud
se vyčerpáním nezhroutili a bez jediného paprsku světla a naděje neklesli do hrobu. {VDV
52.1}
Valdenští toužili přinést těmto hladovým duším „chléb života“, sdělit jim poselství
pokoje obsažené v Božích slibech a říci jim, že Ježíš Kristus je jedinou nadějí na záchranu.
39