Okamziky Pravdy

Okamžiky Pravdy
všechny, kdo se odvažují upírat mu duchovní nadvládu. Kněží učili lid, že dají-li církvi
peníze, mohou se zbavit hříchů a mohou také vysvobodit duše svých zemřelých přátel, které
byly odsouzeny k mučení v plamenech. Takto Řím plnil své pokladnice a vydržoval svou
nádheru, přepych a neřestný způsob života lidí, kteří o sobě prohlašovali, že jsou zástupci
Pána, který neměl kam složit hlavu (viz Dodatek č. 10). {VDV 42.1}
Obřad večeře Páně, který popisuje Písmo, byl nahrazen modloslužebnou obětí při mši.
Kněží předstírali, že svým nesmyslným mumláním proměňují obyčejný chléb a víno ve
skutečné „tělo a krev Ježíše Krista“ (Kardinál Wiseman, Skutečná přítomnost těla a krve
našeho Pána Ježíše Krista v požehnané eucharistii, dokázaná z Písem, kap. 8, odd. 3, odst.
26). S rouhavou opovážlivostí veřejně prohlašovali, že mají moc tvořit Boha, Stvořitele
všech věcí. Od křesťanů pak pod trestem smrti vyžadovali, aby vyznávali víru v tento blud,
který uráží Boha. Mnozí to odmítli, a byli odsouzeni k smrti (viz Dodatek č. 11). {VDV
42.2}
Ve třináctém století byl zřízen nejstrašnější ze všech nástrojů papežství — inkvizice.
Představitele církevní hierarchie k tomu navedl sám kníže zla. Při jejich tajných poradách
ovládal jejich zkaženou mysl satan a jeho andělé, zatímco neviděn stál uprostřed nich Boží
anděl, který zaznamenával jejich hrůzná usnesení a zapisoval strašné činy, o kterých se lidé
neměli nikdy dovědět. „Veliký Babylón“ byl „opojen krví svatých“. Zohavená těla miliónů
mučedníků volala k Bohu, aby nad touto odpadlickou mocí vykonal pomstu. {VDV 42.3}
Papežství se stalo krutovládcem světa. Králové a císařové se podrobovali nařízením
římského papeže. Zdálo se, že papež rozhoduje o časném i věčném osudu lidí. Po staletí
většina křesťanů přijímala učení Říma v plném rozsahu a bez výhrad, uctivě konala jeho
obřady a zachovávala jeho svátky, ctila a štědře podporovala jeho kněze. Římská církev
nedosáhla nikdy větší důstojnosti, velkoleposti a moci. {VDV 42.4}
Avšak „poledne papežství bylo půlnocí světa“ (J. A. Wylie, Dějiny protestantismu, díl 1,
kap. 4). Nejen prostí lidé, ale ani kněží téměř vůbec neznali Boží slovo. Představitelé církve
— tak jako kdysi farizeové — nenáviděli světlo, které odhalovalo jejich hříchy. Když se jim
podařilo odstranit Boží zákon, který je měřítkem spravedlnosti, získali neomezenou moc a
zcela propadli neřestnému životu. Vládl klam a podvod, hrabivost a prostopášnost. Lidé se
neštítili žádného zločinu, aby dosáhli bohatství nebo postavení. Paláce papežů a prelátů byly
místem nejohavnějších smilstev. Někteří z papežů se dopustili tak odporných zločinů, že se
je světští vládci snažili sesadit jako netvory, jejichž špatnost již nelze trpět. Po staletí
nezaznamenala Evropa pokrok ve vědách a umění — civilizační rozvoj jako by se zastavil.
Křesťanstvo bylo ochromeno morálně i intelektuálně. {VDV 42.5}
Stav, v jakém se nacházel svět pod římskou nadvládou, byl strašným naplněním slov
proroka Ozeáše: „Můj lid zajde, protože odmítá poznání. Ty jsi zavrhl poznání a já zavrhnu
tebe… Zapomněls na zákon svého Boha; i já zapomenu na tvé syny. Není věrnost ani
milosrdenství ani poznání Boha v zemi. Kletby a přetvářka, vraždy a krádeže a cizoložství
31