Okamziky Pravdy

Okamžiky Pravdy
všichni naši nepřátelé svým vychloubáním. Jen nepošpiňte své ruce krví svých bratrů.
Jestliže císař žádá, abychom byli vydáni jeho soudům, jsme připraveni před ně předstoupit.
Nemůžete bránit naši víru — každý pro svou víru podstupuje vlastní nebezpečí.“
(D’Aubigné, sv. 14, kap. 1) {VDV 141.1}
Ze skrytých modliteb vyšla síla, která v době velké reformace otřásla světem. V
posvátném tichu vstupovali Boží služebníci na skálu Božích zaslíbení. V době zápasů v
Augsburku „se Luther každý den nejméně tři hodiny modlil — a zvolil právě ten čas, který
byl nejvhodnější pro studium“. V soukromí svého bytu otevíral svou duši před Bohem slovy
„plnými úcty, bázně a naděje, jako když člověk mluví s přítelem“. Říkal: „Vím, že jsi náš
Otec a náš Bůh, a že zaženeš pronásledovatele svých synů, protože s námi jsi ohrožen i ty.
Celá tato věc je tvá a jen z tvého donucení se jí účastníme. Braň nás tedy, Otče!“
(D’Aubigné, sv. 14, kap. 6) {VDV 141.2}
Melanchthonovi, kterého tížily obavy a úzkost, Luther napsal: „Milost a pokoj v Kristu
— v Kristu, říkám, ne na světě. Amen. Jak nenávidím ty nesmírné starosti, které tě tak
stravují! Jde-li o nespravedlivou věc, opusť ji, jde-li však o věc spravedlivou, proč nevěříš
slibům Pána, který nás vyzývá, abychom spali beze strachu? … Kristus neopustí dílo
spravedlnosti a pravdy. Kristus žije, Kristus vládne, jakýpak strach tedy můžeme mít?“
(D’Aubigné, sv. 14, kap. 6) {VDV 141.3}
Bůh vyslyšel volání svých služebníků — knížatům a duchovním dal milost a odvahu, aby
mohli bránit pravdu proti vládcům tmy tohoto světa. Pán prohlásil: „Hle, kladu na Siónu
kámen vyvolený, úhelný, vzácný; kdo v něj věří, nebude zahanben.“ 1. Petrův 2,6.
Protestantští reformátoři stavěli na Kristu a „brány pekla“ je nemohly přemoci. {VDV
141.4}
125