Okamziky Pravdy

Okamžiky Pravdy
Podobně jako v době apoštolů, i nyní bylo pronásledování evangeliu „spíše ku
prospěchu“ Filipským 1,12. Ti, kdo byli vyhnáni z Paříže a z Meaux, „začali kázat
evangelium všude, kam přišli“ Skutky 8,4. A tak si pravda našla cestu do mnoha zapadlých
končin Francie. {VDV 147.1}
Jan Kalvín
Bůh i nadále připravoval pracovníky, kteří měli šířit jeho poselství. V jedné pařížské
škole tehdy studoval tichý, přemýšlivý mladík, který vynikal inteligencí a bystrostí úsudku,
mravní čistotou a bezúhonností. Byl také velice horlivý v náboženských věcech. Díky své
píli a nadání se brzy stal chloubou celé školy a všeobecně se očekávalo, že Jan Kalvín se
stane jedním z nejschopnějších a nejváženějších obhájců církve. Nicméně „paprsek Božího
světla“ pronikl i za hradby filozofické scholastiky a pověr, které Kalvína obklopovaly.
Zprávy o novém učení ho zprvu vyděsily; vůbec nepochyboval, že kacíři zaslouží smrt na
hranici. Náhodné setkání s kacířstvím ho však přimělo změřit sílu římské teologie s
protestantským učením. {VDV 147.2}
V Paříži žil jeden z Kalvínových bratranců, který se přidal k reformátorům. Kalvín s ním
často diskutoval o otázkách vzrušujících křesťanstvo. Olivetan, který přijal protestantismus,
tvrdil: „Existují pouze dva druhy náboženství. První skupinu tvoří náboženství vymyšlená
člověkem; podle nich se člověk může zachránit sám pomocí obřadů a dobrých skutků. Ve
druhé skupině je jediné náboženství — zjevené v Bibli —, které vede člověka, aby spasení
hledal pouze v nezasloužené Boží milosti.“ {VDV 147.3}
Kalvín na to zareagoval slovy: „Nechci žádné z tvých nových učení, myslíš si, že jsem žil
celý život v bludu?“ (Wylie, sv. 13, kap. 7) {VDV 147.4}
V hlavě se mu však začaly rojit myšlenky, kterých se nedokázal zbavit. Když zůstal v
pokoji sám, musel přemýšlet o tom, co mu říkal bratranec. Vědomí hříchu ho svazovalo.
Představoval si, jak stojí bez přímluvce před svatým a spravedlivým Soudcem. Přímluvy
svatých, dobré skutky ani církevní obřady nemohly odčinit hřích. Před sebou viděl jen „tmu
věčného zoufalství“. Marně se mu snažili pomoci učitelé teologie, marná byla i zpověď a
pokání, jež nemohly smířit jeho duši s Bohem. {VDV 147.5}
V době, kdy takto vnitřně bez úspěchu zápasil, dostal se jednoho dne náhodně na veřejné
prostranství, kde se stal svědkem upálení kacíře. Velice ho překvapil výraz pokoje, který
bylo možno vyčíst ve tváři mučedníka. Ve smrtelném utrpení a v děsivém područí církevní
klatby projevoval víru a odvahu. Mladý student ji bolestně srovnával s temnou beznadějí
vlastního života, jež na něj doléhala i přesto, že co nejpřísněji poslouchal církev. Věděl, že
kacíři odvozují svou víru z Bible, a rozhodl se, že ji bude studovat, aby odhalil tajemství
jejich radosti. {VDV 147.6}
Když pak v Bibli našel Krista, zvolal: „Otče, Kristova oběť usmiřuje tvůj hněv. Jeho krev
smývá mou nečistotu. Jeho kříž snímá moje hříchy. Jeho smrt odčinila moji vinu. Vymysleli
131