Okamziky Pravdy

Okamžiky Pravdy
obával, že výmluvné a pádné Lutherovy důkazy by mohly mnohá z knížat odvrátit od
papeže. Proto u císaře Karla naléhavě protestoval proti Lutherovu příjezdu do Wormsu.
Právě v té době byla uveřejněna papežská bula, která ohlašovala Lutherovu exkomunikaci z
církve. To spolu s protestem papežského vyslance přimělo císaře, aby ustoupil. Napsal
kurfiřtovi, že pokud Luther neodvolá, musí zůstat ve Wittenberku. {VDV 101.1}
Aleander se však s tímto vítězstvím nespokojil; vynaložil všechny své schopnosti a
lstivost, aby byl Luther odsouzen. Vytrvale případem zaměstnával knížata, preláty a ostatní
členy sněmu, obviňoval reformátora ze „svádění a vzpoury, bezbožnosti a rouhání“. Jeho
úsilí a horlivost však dávala jasně tušit, jaký duch ho ovládá. „Více než horlivost a zbožnost
ho žene nenávist a touha po pomstě“, soudilo se všeobecně. (D’Aubigné, sv. 7, kap. 1)
Většina členů sněmu byla nyní o poznání více nakloněna posuzovat Lutherův případ
příznivě. {VDV 101.2}
Aleander však stále důrazněji císaři připomínal, že je jeho povinností provádět papežovy
příkazy. Podle německých zákonů si to však žádalo souhlas knížat. Císař — přemožený
nakonec legátovou neodbytností — ho vyzval, aby případ předložil sněmu. „Pro nuncia to
byl slavný den. Sněm byl významný, případ ještě významnější. Aleander na něm bude
zastupovat Řím, … matku a paní všech církví.“ Měl obhájit Petrovu vládu před
shromážděnými křesťanskými knížaty. „Měl dar výřečnosti a cítil, že na velikost události
stačí. Prozřetelnost to zařídila tak, aby Řím byl zastupován nejschopnějším ze svých řečníků
před nejvznešenějším soudem, ještě než bude sám odsouzen.“ (Wylie, sv. 6, kap. 4)
Lutherovi příznivci se báli toho, co by mohl způsobit Aleandrův projev. Saský kurfiřt se
sněmování nezúčastnil, vyslal však na sněm několik svých rádců, kteří měli nunciovu řeč
zaznamenat. {VDV 101.3}
Aleander nasadil všechny své schopnosti, své vzdělání i výřečnost. Na Lutherovu hlavu
se „sypalo“ jedno obvinění za druhým; Aleander ho označil za nepřítele církve a státu,
živých i mrtvých, duchovenstva i světského stavu, členů rad i prostých křesťanů. „V
Lutherových bludech je toho dost,“ prohlásil, „aby to ospravedlnilo upálení sta tisíců
kacířů.“ {VDV 101.4}
V závěru se snažil představit vyznavače reformace jako lidi zavrženíhodné: „Kdo jsou
všichni ti luteráni? Je to skupina drzých učitelů, zkažených kněží, zběhlých mnichů,
prostomyslných právníků, zchudlých šlechticů a chudých lidí, které svedli a zmátli. Oč je
převyšuje katolická strana v počtu členů, v síle a moci. Jednomyslné usnesení tohoto
slavného shromáždění osvítí nevědomé, bude varovat nerozvážné, dopomůže k rozhodnutí
kolísavým a dá sílu slabým.“ (D’Aubigné, sv. 7, kap. 3) {VDV 102.1}
Takovým způsobem jsou zastánci pravdy napadáni v každé době. Proti všem, kdo se
opovažují prosadit proti zavedeným bludům jasné učení Božího slova, jsou namířeny stále
stejné argumenty. „Kdo jsou ti kazatelé nového učení?“ volají obhájci populárního
náboženství. „Jsou to nevzdělanci, příslušníci chudiny a je jich málo. Přesto tvrdí, že mají
87