Okamziky Pravdy

Okamžiky Pravdy
strach ze smrti — byli ochotní jít do vězení nebo na hranici, kdyby tím mohli vzdát úctu
svému Vykupiteli. {VDV 53.2}
Na tajných místech valdenští misionáři přednášeli a četli Boží slovo, někdy jen jednomu
člověku, jindy malé skupince lidí, kteří toužili po světle a pravdě. Mnohdy takovým
způsobem trávili celé noci. Úžas a obdiv posluchačů byl často tak velký, že hlasatelé Boží
milosti museli přerušit čtení, aby posluchači mohli plně pochopit zvěst o spasení. Zněla i
slova jako: „Přijme Bůh opravdu mou oběť? Usměje se na mne? Odpustí mi?“ Jako
odpověď mohli slyšet slova Písma: „Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi
břemeny, a já vám dám odpočinout.“ Matouš 11,28. {VDV 53.3}
Vírou přijali zaslíbení a radostně volali: „Už nemusím konat dlouhé poutě, nemusím
chodit na svatá místa. Mohu přijít k Pánu Ježíši takový, jaký jsem, a i když jsem hříšný a
bídný, Kristus neodmítne pokornou prosbu. ‚Odpouštějí se ti tvé hříchy.‘ I mně může být
odpuštěno.“ {VDV 53.4}
Tito lidé prožívali čistou radost. Chválami a díkůvzdáním oslavovali Ježíše a pak se
vraceli do svých domovů, aby i druhým sdělili svoji novou zkušenost — to, že našli pravou
a živou „Cestu“. Ze slov Písma pronikala do srdcí lidí, kteří toužili po pravdě, podivuhodná
a posvátná moc. Byl to Boží hlas, který přesvědčoval posluchače. {VDV 53.5}
Hlasatel pravdy pak pokračoval ve své pouti. Jeho skromný zjev, jeho oddanost Bohu,
upřímnost a opravdovost vzbuzovaly často pozornost. V mnoha případech se ho posluchači
ani neptali, odkud přichází nebo kam jde. Byli tak ohromeni, nejdříve překvapením a
později vděčností a radostí, že je ani nenapadlo, aby se ho na to zeptali. Když ho žádali, aby
s nimi šel do jejich domovů, odpověděl, že musí navštívit „ztracenou ovci“. Často si pak
kladli otázku: Nebyl to náhodou anděl z nebe? {VDV 53.6}
V mnoha případech už posla pravdy nikdy neviděli. Vypravil se do jiných krajů nebo
dožil svůj život v nějakém vězení, možná jeho kosti zbělely na místě, kde vydal svědectví o
pravdě. Slova, která zanechal, však nešlo zničit, působila dál v lidských srdcích a jejich
blahodárné účinky plně poznáme až v den soudu. {VDV 54.1}
Valdenští misionáři vnikali do satanova království a vzbuzovali pozornost mocností
temna. Kníže zla sledoval každé úsilí o šíření pravdy a vzbuzoval strach a obavy v řadách
svých podřízených. Představitelé římské církve poznali v působení skromných pocestných
nebezpečí, které ohrožovalo jejich zájmy. Kdyby dovolili, aby světlo pravdy nerušeně
zářilo, smetlo by těžké mraky bludu, které zastíraly lid. Lidé by se zaměřili jen na Boha, a to
by mohlo nakonec podkopat nadvládu Říma. {VDV 54.2}
Pronásledování valdenských
Už samotná existence lidí, kteří si uchovali víru staré církve, trvale svědčila o odpadlictví
Říma, a proto vyvolávala rozhořčenou nenávist a pronásledování. Řím také nemohl strpět
41