Okamziky Pravdy

Okamžiky Pravdy
„Tato bezbožná a směšná maškaráda se stala jakýmsi vzorem: uvedení ‚bohyně rozumu‘
se pak konalo na mnoha místech po celé zemi, kde obyvatelé chtěli napodobit představitele
revoluce.“ (Scott, díl 1, kap. 17) {VDV 184.1}
Řečník, který uváděl uctívání rozumu, prohlásil: „Zákonodárci! Fanatismus ustupuje
rozumu. Jeho zakalené oči nemohly snést jasnou zář světla. Dnes pod těmito gotickými
klenbami, pod kterými se shromáždil obrovský zástup, poprvé zazněla pravda. Francouzi
zde projevují tu skutečně správnou úctu — uctívají svobodu a rozum. Tady jsme vyslovili
přání, aby se republice dobře vedlo, tady jsme odmítli neživé modly a přijali rozum, živé
božstvo, mistrovský a vrcholný výtvor přírody.“ (M. A. Thiers, Dějiny francouzské
revoluce, díl 2, str. 370.371) {VDV 184.2}
Když byla do sněmovny přivedena bohyně rozumu, vzal ji řečník za ruku, obrátil se ke
shromáždění a prohlásil: „Smrtelníci, přestaňte se třást před bezmocnými hromy Boha,
kterého stvořil váš strach. Od této chvíle zapomeňte na všechna božstva, kromě rozumu.
Nabízím vám jeho nejkrásnější a nejryzejší symbol; chcete-li mít nějaké božstvo, obětujte
jenom takovému… Skloňte se před vznešeným senátem svobody! Ať žije rozum.“ {VDV
184.3}
„Předseda senátu bohyni objal, pak ji posadili do nádherného vozu a za doprovodu
obrovského zástupu lidí ji vezli do katedrály Notre Dame, aby tam nahradila Boha. Tam ji
posadili na oltář a všichni přítomní jí vzdali hold.“ (Alison, díl 1, kap. 10) {VDV 184.4}
Zanedlouho přišlo na řadu veřejné pálení Biblí. Členové Společnosti Národního muzea
vešli jednoho dne do sálu městské rady a provolávali: „Ať žije rozum!“ Na dlouhé žerdi
nesli napíchnuté ohořelé zbytky několika knih, mezi nimi breviáře, misály a Starý i Nový
zákon, které „odpykaly v ohni“, jak prohlásil předseda, „za všechna bláznovství, ke kterým
vedly lidstvo“. (Pařížské noviny, 1793, č. 318) {VDV 184.5}
Papežství zahájilo proces, jenž vyústil v otevřený ateismus. Do této situace vehnaly
Francii napjaté sociální, politické a náboženské poměry, jež byly výsledkem politiky Říma.
Spisovatelé, kteří popisovali hrůzy revoluce, tvrdili, že břímě odpovědnosti leží na
vládnoucích činitelích a církvi. Pravda je ovšem taková, že hlavní vinu nese církev.
Papežství poštvalo krále proti reformaci jako nepříteli koruny, zdroji nepokojů, který
ohrožuje mír a soulad národa. Tímto způsobem Řím inspiroval panovníky k nevídaným
krutostem a perzekuci. {VDV 185.1}
S Biblí přicházela svoboda. Lidé, kteří přijali evangelium, najednou jako by „přišli k
rozumu“. Postupně se dokázali vymanit z otroctví nevědomosti, pověr a nemravnosti a
začali myslet a jednat jako lidé. To ovšem mezi panovníky vyvolávalo obavy o vlastní
trůn. {VDV 185.2}
V pozadí tohoto strachu a obav stál Řím, který toho následně dokázal obratně využít. V
roce 1525 píše papež francouzskému regentu: „Tato mánie (čímž myslel protestantství)
166