Okamziky Pravdy

Okamžiky Pravdy
Všeobecný zájem vyvolával stále větší obavy církevní vrchnosti. Luther dostal pozvání
do Říma, kde se měl odpovídat z šíření kacířství. Jeho přátelé se však tohoto příkazu zalekli.
Velmi dobře si uvědomovali, jaké nebezpečí by mu hrozilo v tomto zkaženém městě,
opitém krví mučedníků pro Ježíše Krista. Nesouhlasili s tím, aby jel do Říma, a žádali, aby
byl vyslýchán v Německu. {VDV 93.2}
Nakonec to také tak dopadlo. Papež jmenoval vyslance, který měl případ vyšetřit. V
písemných pokynech mu dal jasně na srozuměnou, že Luthera již prohlásil za kacíře, a
vyslanci uložil, „aby ho neprodleně stíhal a trestal“. Kdyby Luther zůstal neoblomný a
kdyby se vyslanci nepodařilo ho zajmout, byl zmocněn „prohlásit ho za psance po celém
Německu, vyhnat, proklít a vyobcovat všechny, kdo by se k němu připojili“ (D’Aubigné, sv.
4, kap. 2). Dále papež svému vyslanci nařídil, aby vyhubil „kacířskou nákazu“ tím, že
vyobcuje z církve s výjimkou císaře všechny, bez ohledu na jejich postavení v církvi nebo
ve státě, kdo nebudou ochotni Luthera a jeho přívržence zatknout a předat Římu k
potrestání. {VDV 93.3}
V tom se projevil skutečný duch papežství. Dokument ani v náznaku nevykazuje rysy
křesťanského postoje, dokonce ani prosté spravedlnosti. Luther žil daleko od Říma, neměl
možnost své stanovisko vysvětlit a hájit. Aniž by byl jeho případ řádně vyšetřen, byl
prohlášen za kacíře, obviněn a odsouzen, a to samozvaným „svatým otcem“, jedinou,
nejvyšší, neomylnou autoritou v církvi a v celé říši. {VDV 93.4}
V této době, kdy Luther tolik potřeboval nějakého přítele, který by ho povzbudil,
případně mu i poradil, poslala Boží prozřetelnost do Wittenberku Filipa Melanchthona. Byl
to skromný a ostýchavý mladý muž. Díky zdravému úsudku, rozsáhlým vědomostem a
působivé výřečnosti, ale i pro ryzost své povahy a smysl pro spravedlnost si nicméně získal
všeobecný obdiv a úctu. Jeho šlechetná povaha přitom nebyla nijak zastíněna výjimečností
jeho nadání. Záhy se stal opravdovým učedníkem evangelia a Lutherovým nejvěrnějším
přítelem a důležitým pomocníkem. Jeho laskavost, opatrnost a přesnost se dobře
doplňovaly s Lutherovou odvahou a činorodostí. Jejich spolupráce byla pro reformaci
vítanou posilou, pro Luthera se navíc stala zdrojem velkého povzbuzení. {VDV 93.5}
Církevní soud se měl konat v Augsburku a Luther se chtěl na cestu vydat pěšky. Jeho
přátelé však o něj měli obavy, proslýchalo se totiž, že bude cestou zajat a zavražděn. Proto
ho prosili, aby se cesty vzdal; naléhali na něj, aby načas odjel z Wittenberku a ukryl se v
bezpečí u lidí, kteří ho rádi ochrání. Luther však nechtěl opustit místo, kam ho postavil Bůh.
Musí dál věrně hájit pravdu bez ohledu na nesnáze, které ho provázejí. Prohlašoval: „Jsem
jako Jeremiáš, muž sporů a bojů, čím častěji se však ozývají jejich hrozby, tím větší mám
radost… Znevážili mou čest a dobré jméno. Zbývá ještě jedno, a to je mé ubohé tělo; ať si je
vezmou, zkrátí tak můj život o několik hodin. Co se však týče mé duše, tu si vzít nemohou.
Kdo chce hlásat světu Kristovo slovo, musí počítat v každém okamžiku se smrtí.“
(D’Aubigné, sv. 4, kap. 4) {VDV 94.1}
78