Okamziky Pravdy

Okamžiky Pravdy
4. Kapitola — Věrni navzdory pronásledování
Temno, které zahalilo zemi během dlouhé doby papežské nadvlády, nemohlo zcela zastřít
světlo pravdy. V každé době tu byli lidé, kteří svědčili o Bohu, věřili v Ježíše Krista jako
jediného prostředníka mezi Bohem a člověkem, pokládali Bibli za jediné pravidlo života a
světili pravou sobotu. Za co všechno svět vděčí těmto lidem, to se jejich potomci nikdy
nedozvědí. Nepřátelé je upalovali jako kacíře, zpochybňovali jejich pohnutky, očerňovali
jejich povahu, ničili nebo překrucovali jejich spisy. Přesto tito svědkové zůstali po dlouhá
léta pevní a uchovávali ryzí víru jako svaté dědictví pro další generace. {VDV 44.1}
Dějiny Božího lidu během staletí temna jsou zapsány v nebi, lidské záznamy jim však
věnují málo pozornosti. Několik zmínek o věrných Božích následovnících poskytují žaloby
jejich pronásledovatelů. Řím se snažil potlačit každý náznak nesouhlasu se svým učením
nebo rozhodnutími. Snažil se zničit všechno, co považoval za kacířské, ať šlo o lidi nebo
spisy. I malý náznak nedůvěry nebo pochybnosti o pravdivosti papežských dogmat stačil k
tomu, aby člověk riskoval svůj život, bez ohledu na to, zda byl chudý či bohatý, prostý či
vysoce postavený. Řím se také snažil odstranit záznamy o krutostech, kterých se dopouštěl
vůči všem, kdo se mu odvážili odporovat. Koncily nařídily, že musejí být zničeny všechny
knihy a spisy, které takové záznamy obsahují. Před vynalezením tisku existovalo jen málo
knih, a pokud byly, nedaly se dobře uchovávat. Těžko se dalo Římu zabránit, aby svůj
záměr neprovedl. {VDV 44.2}
Žádné společenství věřících v dosahu moci Říma se nemohlo dlouho těšit svobodě
svědomí. Jakmile papežství získalo moc, snažilo se tvrdě zasáhnout proti každému, kdo
odmítal uznat jeho nadvládu. Tak se jeho moci poddali postupně všichni křesťané. {VDV
44.3}
Křesťanství v Británii
Ve Velké Británii zapustilo křesťanství kořeny velmi záhy. Evangelium, které Britové
přijali v prvních staletích, nebylo nakažené římským odpadlictvím. Jediným darem z Říma
pro Brity bylo pronásledování vedené pohanskými císaři, které dosáhlo až k těmto
vzdáleným břehům. Mnozí křesťané prchali před pronásledováním z Anglie do Skotska,
odkud byla pravda přenesena do Irska. Ve všech těchto zemích ji lidé radostně přijímali (viz
Dodatek č. 12). {VDV 44.4}
Když Británii obsadili Sasové, převládlo v zemi pohanství. Dobyvatelé nebyli ochotni
nechat se poučovat svými otroky. Křesťané museli hledat útočiště v nepřístupných horách a
močálech. Světlo — na čas skryté — však nepřestalo svítit. Ve Skotsku zazářilo o sto
let později s takovým jasem, že osvítilo i vzdálené země. Z Irska vyšel zbožný Columba. S
několika spolupracovníky shromáždil rozptýlené věřící na osamělém ostrově Iona, který se
stal centrem jeho misijního působení. Mezi jeho evangelisty byl také člověk, který
zachovával biblickou sobotu, a tak se pravda o sobotě dostala do širšího povědomí. Na
33