Okamziky Pravdy

Okamžiky Pravdy
přepevný je náš Bůh“. Píseň pomohla poutníkům zahnat jejich skleslost a úzkostné
předtuchy. {VDV 139.1}
Evangelická knížata chtěla předložit sněmu své názory systematicky seřazené a doložené
důkazy z Písma. Přípravu dokumentu proto svěřili Lutherovi, Melanchthonovi a jejich
spolupracovníkům. Takto vzniklé Vyznání přijali protestanté jako vyjádření své víry; a pak
se sešli, aby tento významný dokument podepsali. Byly to slavnostní chvíle, ale i okamžiky
napětí — reformátoři se totiž obávali, aby věc reformace nebyla směšována s politikou.
Podle nich by reformace měla působit jen vlivem, který vychází z Božího slova. Když chtěli
Vyznání podepsat protestantští šlechtici, postavil se Melanchthon proti tomu s
odůvodněním: „To je záležitost teologů a kněží, aby navrhovali tyto věci. Autoritu mocných
země zachovejme pro jiné věci.“ Jan Saský se ohradil: „Chraň Bůh, abyste mě z toho
vylučovali. Jsem rozhodnut udělat to, co je správné, i kdyby mě to mělo stát korunu. Chci
vyznávat Pána. Kurfiřtský klobouk a hermelín mi nejsou tak drahé jako kříž Ježíše Krista.“
Po tomto prohlášení vzal pero a podepsal se pod Vyznání. Jiný ze šlechticů vzal do ruky
pero a řekl: „Vyžaduje-li to čest mého Pána Ježíše Krista, jsem ochoten … opustit statky a
položit svůj život. Spíše bych se vzdal svých poddaných a své půdy a odešel ze země svých
otců s holí v ruce, než abych přijal jiné učení než to, které je obsaženo v tomto vyznání.“
(D’Aubigné, sv. 14, kap. 6) Takovou víru a odvahu měli tito Boží mužové. {VDV 139.2}
Nadešla chvíle, kdy měli předstoupit před císaře. Karel V. přijal evangelické reformátory
vsedě na svém trůnu, obklopen kurfiřty a knížaty. Evangelíci přečetli vyznání své víry. Před
vznešeným shromážděním jasně vyložili pravdy evangelia a pojmenovali bludy katolické
církve. Právem se tento den označuje za „největší den reformace a za jeden z nejslavnějších
dnů v dějinách křesťanstva a lidstva“ (D’Aubigné, sv. 14, kap. 7). {VDV 139.3}
Jen několik let uplynulo od chvíle, kdy mnich z Wittenberku stál ve Wormsu sám před
národní radou. Nyní stála na jeho místě nejvznešenější a nejmocnější knížata říše. Lutherovi
bylo zakázáno jet do Augsburku, byl tam však přítomen svými slovy a modlitbami. „Jsem
přešťastný,“ napsal, „že jsem se dožil této hodiny, v níž byl Kristus veřejně vyvýšen tak
vynikajícími vyznavači a v tak slavném shromáždění.“ (D’Aubigné, sv. 14, kap. 7) Tak se
naplnila slova Písma: „O tvých svědectvích před králi budu mluvit.“ (Žalm 119,46) {VDV
139.4}
Za života apoštola Pavla se evangelium, pro které byl vězněn, dostalo právě díky Pavlovu
uvěznění před knížata a šlechtu císařského města. Podobně i v této době zněla v palácích
zvěst, kterou císař zakázal hlásat z kazatelen. To, co mnozí pokládali za nevhodné, aby se
říkalo poddaným, poslouchali nyní užaslí vládci a panstvo říše. Králové a šlechtici tvořili
posluchačstvo, korunovaná knížata byla kazateli a předmětem kázání byla královská Boží
pravda. „Od apoštolských dob,“ poznamenal dobový spisovatel, „se nepřihodilo nic většího,
ani nezaznělo velkolepější vyznání.“ (D’Aubigné, sv. 14, kap. 7) {VDV 140.1}
123