Okamziky Pravdy

Okamžiky Pravdy
vyburcovali zklamané a připravili je pro přijetí poselství. Hnutí nestálo na moudrosti a
učenosti lidí, ale na Boží moci. Jako první nezaslechli a neuposlechli výzvu lidé nejučenější
a nejnadanější, ale ti nejskromnější a nejvíce odevzdaní Bohu. Farmáři nechali zrající obilí
na polích, řemeslníci odložili své nástroje a s žalem i radostí se vydali šířit poselství.
Dřívější vedoucí hnutí se připojili až jako poslední. Církve všeobecně uzavřely své dveře
před adventním poselstvím, a mnozí z těch, kdo je přijali, ze svých církví odešli. Boží
prozřetelnost spojila činnost tohoto hnutí s poselstvím druhého anděla a dodala mu tak
zvláštní sílu. {VDV 264.4}
Poselství „Ženich je tu!“ nebylo ani tolik záležitostí důkazů, i když důkazy z Písma jsou
jasné a přesvědčující. Provázela je síla, která si lidi dokázala podmanit. Nevyvstaly žádné
pochybnosti ani otázky. Podobně jako tenkrát, když Kristus vjížděl vítězoslavně do
Jeruzaléma: když se lidé, kteří přišli ze všech částí země k oslavě svátků na Olivové hoře,
připojili k zástupům doprovázejícím Pána Ježíše, zapůsobilo na ně všeobecné nadšení a oni
se přidali k volání: „Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově!“ Matouš 21,9.
Stejně tak nevěřící, kteří se třeba jen ze zvědavosti nebo z legrace zúčastnili shromáždění
adventistů, pocítili přesvědčující sílu provázející poselství „Ženich je tu!“ {VDV 264.5}
Tehdy šlo o prožitek víry, která přináší vyslyšení modliteb — o víru, která „upírá mysl k
odplatě“ Židům 11,26. Jako déšť na vyprahlou zemi, tak sestupoval Duch milosti na ty, kdo
ho opravdově hledali. Lidé, kteří očekávali, že se brzy postaví před svého Vykupitele,
pociťovali nevýslovnou radost. Proměňující, podmaňující moc Ducha svatého si dokázala
získat nejedno lidské srdce a oddaní věřící tak zakusili velké Boží požehnání. {VDV 265.1}
Lidé, kteří přijali poselství, vyhlíželi chvíli očekávaného setkání s Pánem se zaujetím a
vážností. Každé ráno cítili, že je jejich první povinností ujistit se, že je Bůh přijímá. Ve
svých srdcích byli spolu úzce spojeni, hodně se modlili — spolu i jeden za druhého. Často
se scházeli na odlehlých místech, aby rozmlouvali s Bohem; z polí i lesů se nesly prosby
směřující k nebesům. Ujištění, že je Spasitel přijímá, potřebovali více než každodenní
potravu. Když jejich mysl zahalil mrak pochybností, nedopřáli si klidu, dokud se
nerozplynul. Jakmile měli jistotu odpuštění, o to více zatoužili stát již před Pánem, kterého
tolik milovali. {VDV 265.2}
Nové zklamání
Znovu však měli prožít zklamání. Čas čekání pominul, a Ježíš nepřišel. S tak pevnou
vírou čekali na jeho příchod — a nyní prožili podobnou zkušenost jako Marie, když přišla k
hrobu Spasitele a našla jej prázdný. Tehdy zvolala: „Odnesli mého Pána a nevím, kam ho
položili.“ Jan 20,13. {VDV 265.3}
Pocit posvátné úcty, strach, že poselství by mohlo být pravdivé, způsobil, že se nevěřící
po nějakou dobu drželi zpátky. Dokonce i poté, kdy doba čekání již minula, jejich odstup
přetrvával — zpočátku se neodvážili posmívat zklamaným. Když se však po určitý čas
246