Okamziky Pravdy

Okamžiky Pravdy
nevýslovně velká je to proměna. Bezhříšný je odsouzen a hříšník je vysvobozen. Požehnaný
snáší zlořečení a zlořečený dostává požehnání. Život umírá a mrtvý žije. Sláva je překonána
tmou a člověk, který neznal nic než tápání, je oděn slávou.“ (D’Aubigné, sv. 12, kap.
2) {VDV 143.2}
Učil, že sláva za spasení patří jen Bohu, člověku pak přísluší poslouchat. Prohlásil: „Jsi-li
členem Kristovy církve, jsi částí Kristova těla; patříš-li ke Kristovu tělu, máš Boží
přirozenost… Kdyby jen lidé dokázali pochopit tuto výsadu, jak čistě, svatě a bezhříšně by
žili a s jakým opovržením by posuzovali všechnu slávu tohoto světa, když by ji porovnali se
slávou, kterou dostali — se slávou, kterou lidské oko nedokáže vnímat.“ (D’Aubigné, sv.
12, kap. 2) {VDV 143.3}
Vilém Farel a biskup z Meaux
Někteří Lefévrovi žáci nadšeně naslouchali jeho slovům a později — ještě dlouho po
jeho smrti — dále hlásali pravdu. Jedním z nich byl i Vilém Farel, syn zbožných rodičů,
vychovaný k tomu, aby s bezvýhradnou vírou přijímal učení církve. Mohl o sobě prohlásit
— podobně jako kdysi apoštol Pavel: „Žil jsem podle nejpřísnějšího směru našeho
náboženství jako farizeus.“ Skutky 26,5. Jako horlivý katolík by nejraději zničil každého,
kdo by se opovážil postavit proti církvi. Později, když vzpomínal na toto období svého
života, napsal: „Skřípal jsem zuby jako vzteklý vlk, když jsem slyšel někoho mluvit proti
papeži.“ (Wylie, sv. 13, kap. 2) Neúnavně uctíval svaté, spolu s Lefévrem obcházel pařížské
kostely, modlil se u oltářů a zdobil je svými dary. Tyto obřady jeho nitru příliš klidu
nepřinesly. Svíralo jej vědomí vlastních hříchů, které nedokázala odstranit ani dlouhá řada
kajícných skutků. Jako hlas z nebe vnímal slova reformátora: „Spasení je z milosti. Nevinný
je odsouzen a provinilý propuštěn. Jen Kristův kříž otvírá brány nebes a zavírá brány pekla.“
(D’Aubigné, sv. 13, kap. 2) {VDV 143.4}
Potom nadšeně přijal pravdu; podobně jako kdysi apoštol Pavel, i on přestal otročit
tradicím, aby zakusil svobodu, kterou dává Bůh. Jak sám řekl, „namísto hltavého vlka s
vražedným srdcem“ se z něj stal „tichý a neškodný beránek, jehož srdce už nepatří papeži,
ale Ježíši Kristu.“ (D’Aubigné, sv. 12, kap. 3) {VDV 143.5}
Zatímco Lefévre dál šířil evangelium mezi svými studenty, Farel, který horlil pro věc
Ježíše Krista stejně jako předtím pro papežství, začal pravdu hlásat veřejně. Zanedlouho se k
nim přidal významný církevní hodnostář, biskup z Meaux, a poté i další učitelé, kteří
vynikali schopnostmi a svým vzděláním. Evangelium získávalo stoupence ve všech vrstvách
společnosti, mezi řemeslníky a rolníky, ale i na dvoře krále Františka I. Reformovanou víru
přijala králova sestra a zdálo se, že také sám král a královna matka jsou evangeliu příznivě
nakloněni. Reformátoři proto doufali, že evangelium přijme celá Francie. {VDV 144.1}
Jejich naděje se však nesplnily — budoucnost jim měla přinést zkoušky a
pronásledování. To však jejich očím zůstávalo prozatím milosrdně zahaleno. Přišla doba
127