Okamziky Pravdy

Okamžiky Pravdy
Okolí sledovalo celé dění a předpokládalo, že se adventní hnutí zhroutí, jestliže v
očekávanou dobu Kristus nepřijde. I když mnozí podlehli silnému pokušení a zřekli se své
víry, jiní odolali a zůstali pevní. Ovoce adventního hnutí — duch pokory a zpytování srdce,
zřeknutí se světa a změny života —, které provázelo toto hnutí, bylo důkazem, že je to Boží
dílo. Neodvážili se jakkoli popřít, že kázání o druhém příchodu Ježíše Krista provázela moc
Ducha svatého. Ve výpočtu prorockých období také nemohli najít žádnou chybu. Ani ti
nejschopnější odpůrci nedokázali vyvrátit jejich výklad proroctví. Bez důkazů z Bible
ovšem nemohli opustit stanovisko, k němuž dospěli upřímným studiem Písma a pod vlivem
Božího Ducha, stanovisko, které odolalo pronikavé kritice a rozhořčeným útokům ze strany
všeobecně uznávaných náboženských učitelů i proslulých učenců a obstálo navzdory
útokům učenosti, výřečnosti i výsměchu lidí úctyhodných i nízkých. {VDV 266.4}
Zkouška víry a věrnosti
Je pravda, že očekávaná událost nenastala, to ale nemohlo otřást jejich vírou v Boží
slovo. Když Jonáš hlásal v ulicích Ninive, že za čtyřicet dnů bude město zničeno, přijal Pán
pokání Ninivanů a prodloužil jejich zkušební lhůtu. Přesto poslal Jonáše Bůh a Ninive bylo
zkoušeno podle jeho vůle. Adventisté věřili, že Bůh je vedl při šíření poselství o soudu
stejným způsobem. Měli za to, že „poselství prověřilo srdce posluchačů: buď v nich
vzbudilo lásku k příchodu Pána Ježíše, nebo vyvolalo otevřenou či skrytou nenávist, o které
však Bůh ví. Vytvořilo dělicí čáru, … takže lidé, kteří chtěli poznat svá vlastní srdce, mohli
mít jistotu, na které straně by byli, kdyby Pán tehdy přišel. Zda by byli volali: Hle, to je náš
Bůh, na kterého čekáme, on nás spasí, nebo zda by byli volali hory a skály, aby je skryly
před tváří Pána, který sedí na trůnu, a před hněvem Beránka. Máme za to, že je Bůh tímto
způsobem zkoušel, vyzkoušel jejich víru, prověřil je a zjistil, zda v hodině zkoušky ustoupí
z místa, kam je Pán postavil, zda se zřeknou světa a budou bezpodmínečně důvěřovat
Božímu slovu.“ (The Advent Herald and Signs of the Times Reporter, roč. 8, č. 14 z 13.
listopadu 1844) {VDV 266.5}
Pocity lidí, kteří i po zklamání věřili, že je Bůh vedl, vyjadřují následující slova Williama
Millera: „Kdybych měl prožít svůj život ještě jednou a měl tutéž jistotu, jakou jsem měl,
musel bych být stejně čestný k Bohu i lidem… Jsem přesvědčen, že nenesu žádnou vinu za
druhé lidi. Myslím, že jsem udělal všechno, co bylo v mých silách, abych nenesl vinu za
odsouzení jiných lidí… I když jsem byl dvakrát zklamán, nejsem zklamán a znechucen…
Věřím v příchod Ježíše Krista stejně jako dříve. Udělal jsem jen to, co jsem po létech
poctivého studia pokládal za svou povinnost. Pokud jsem se mýlil, pak jsem se mýlil ve
jménu křesťanské lásky, lásky k bližním, ve jménu odpovědnosti vůči Bohu… Jedno vím:
Kázal jsem jen to, čemu jsem věřil. Bůh byl se mnou, jeho moc se projevovala v celém
hnutí, které přineslo mnoho dobrého… Tisíce lidí začali po kázání o konci času studovat
Písmo a skrze víru a krev Ježíše Krista došli smíření s Bohem.“ (Bliss, str. 255, 256, 277,
280, 281) „Nikdy jsem se neucházel o přízeň pyšných, ani jsem nemalomyslněl, když mi
svět spílal hrozbami. Ani teď se nebudu ucházet o jejich přízeň. Nikdy nebudu hledat svůj
248