Okamziky Pravdy

Okamžiky Pravdy
Zprávu o tom, že se Luther dostavil do Augsburku, vyslechl papežský vyslanec se
zadostiučiněním. Zdálo se, že ten problematický kacíř, který na sebe poutá pozornost celého
světa, je nyní v moci Říma, a vyslanec si umínil, že ho nesmí nechat uniknout. {VDV 94.2}
Luther s sebou neměl ochranný list, ačkoli ho přátelé prosili, aby se bez něj před
vyslancem ani neukazoval; sami pak o tento list císaře požádali. Papežský legát chtěl přimět
Luthera, bude-li to aspoň trochu možné, aby odvolal; pokud by se to nepodařilo, chtěl ho dát
dopravit do Říma, kde by pak s ním naložili stejně jako s Husem a Jeronýmem. Proto se
prostřednictvím svých agentů snažil Luthera navést k tomu, aby ho navštívil bez ochranného
listu a svěřil se jeho milosrdenství. To však Luther rázně odmítl. Teprve když obdržel
listinu, která mu zaručovala císařovu ochranu, vydal se za papežským legátem. {VDV 94.3}
Před soudem v Augsburku
Zástupci papeže měli v úmyslu jednat nejdříve laskavě — chtěli si tím Luthera získat.
Vyslanec proto pro rozhovor s Lutherem zvolil přátelský tón. Požadoval, aby se Luther bez
výhrad podrobil autoritě církve a aby odvolal všechny své články bez dokazování nebo
vysvětlování. Nesprávně však odhadl Lutherovu povahu. Luther ve své odpovědi vyjádřil
sice úctu k církvi, svou touhu po pravdě, svou ochotu odpovědět na všechny námitky proti
svému učení i ochotu předložit své nauky k posouzení předním univerzitám, současně však
vyslovil nesouhlas s kardinálovým požadavkem, aby své názory odvolal, aniž by byl
nejdříve usvědčen z bludu. {VDV 94.4}
Jedinou odpovědí na to bylo: „Odvolej, odvolej.“ Luther dokázal, že jeho stanovisko
vychází z Písma, a pevně prohlásil, že se nemůže zříci pravdy. {VDV 94.5}
Vyslanec, který nebyl s to vyvrátit Lutherovy důkazy, ho zahrnul záplavou výtek a
posměšků, jež prokládal tradičními citáty a výroky Otců; Luthera přitom vůbec nepustil ke
slovu. Luther si uvědomil, že další rozmluva je zbytečná, a snažil se získat od vyslance
souhlas s možností podat písemnou odpověď. Po jistém otálení mu vyslanec
vyhověl. „Učinil jsem tak,“ napsal Luther příteli, „protože je to pro mne jako utlačeného
dvojnásob výhodné. Za prvé, co je psáno, lze předložit k posouzení druhým, a za druhé,
mám lepší možnost zapůsobit na rozvahu nebo dokonce na svědomí nadutého a žvanivého
despoty, který by jinak zásluhou svého panovačného jazyka vyhrál.“ (Martyn, Život
Lutherův a jeho doba, str. 271.272) {VDV 94.6}
Při další rozmluvě předložil Luther stručný, jasný a přesvědčivý výklad svých názorů,
jenž se opíral o řadu citátů z Písma. Přečetl listinu nahlas a odevzdal ji kardinálovi. Ten ji
však s opovržením odhodil a prohlásil, že je to jen spousta prázdných slov a
bezvýznamných citátů. To Luthera pobouřilo; rozhodl se, že se „utká“ se zpupným prelátem
na jeho vlastní půdě. V disputaci o tradici a učení církve pak jeho výroky zcela
vyvrátil. {VDV 95.1}
79