Okamziky Pravdy

Okamžiky Pravdy
10. Kapitola — Postup reformace v Německu
Lutherovo tajuplné zmizení vyvolalo v celém Německu zděšení. Lidé se velice zajímali,
co s ním je; šířily se ovšem i všelijaké podivné zvěsti a mnoho lidí se domnívalo, že byl
zavražděn. Mnozí naříkali, a nebyli to jen jeho oddaní přátelé, ale i tisíce lidí, kteří se k
reformaci veřejně nepřihlásili. Mnozí lidé přísahali, že jeho smrt pomstí. {VDV 125.1}
Představitelé římské církve s obavami sledovali, jak se nálady zvedají proti nim.
Zpočátku sice nad domnělou Lutherovou smrtí jásali, časem však zjistili, že by bylo nejlepší
se před hněvivými reakcemi veřejnosti někam skrýt. Ani nejodvážnější Lutherovy činy
nezpůsobily jeho odpůrcům takové starosti jako jeho zmizení. Ti, kdo ve své nenávisti chtěli
zničit toho troufalého reformátora, dostali právě ve chvíli, kdy se stal bezmocným zajatcem,
strach. Jeden z nich prohlásil: „Jediná šance, jak se můžeme zachránit, je zapálit pochodně a
prohledat celý svět, abychom Luthera našli a vrátili ho národu, který po něm volá.“
(D’Aubigné, sv. 9, kap. 1) Ukázalo se, že císařův výnos vyzněl naprázdno. Papežští legáti
běsnili vzteky, když zjistili, že se o něj lidé zajímají mnohem méně než o Lutherův
osud. {VDV 125.2}
Zprávy o tom, že je v bezpečí, i když jako vězeň, zmírnily všeobecné obavy a ještě více
povzbudily nadšení pro Luthera. Lidé četli Lutherovy spisy ještě horlivěji než předtím. Řady
Lutherových přívrženců stále rostly; vždyť právě on bránil Boží slovo proti obrovské
přesile. Reformace nabývala na síle — „setbě“, kterou Luther zasel, se dařilo všude. Díky
jeho nepřítomnosti se podařilo vykonat dílo, které by se za jeho přítomnosti nezvládlo.
Ostatní pracovníci cítili větší odpovědnost, když byl jejich vůdce v ústraní, a vynaložili
všechny své síly, aby se reformace nezastavila. {VDV 125.3}
Ani satan ovšem nezahálel. Pokusil se o to, o co se snažil v každém reformním hnutí —
oklamat a ničit lidi tím, že jim podstrčí padělek, který vydává za originál. Působení
falešných kristů zažila církev už v prvním století své existence; a stejně tak se objevovali
falešní proroci i v šestnáctém století. {VDV 125.4}
Několik mužů, které hluboce zasáhlo náboženské vzrušení, se domnívalo, že dostali
zvláštní zjevení z nebe. Tvrdili, že je Bůh pověřil, aby dokončili reformaci, kterou prý
Luther pouze skromně zahájil. Ve skutečnosti však spíš jeho dílo mařili. Odmítali důležitý
princip, který je základem reformace — totiž že Boží slovo je jediným a dostatečným
pravidlem víry a života. Na místo tohoto neomylného měřítka stavěli své nejisté a nestálé
dojmy a pocity. Tím, že dali stranou Písmo, které odhaluje blud a klam, dali satanovi
příležitost, aby ovládl myšlení lidí. {VDV 125.5}
Jeden z těchto proroků tvrdil, že dostal pokyny od anděla Gabriela. Jistý student, který se
k němu přidal, zanechal studií a prohlašoval, že mu Bůh dal moudrost k výkladu jeho slov.
K nim se pak připojili další lidé, kteří inklinovali k fanatismu. Působení těchto blouznivců
vyvolalo značný rozruch. Lutherova kázání působila burcujícím vlivem — lidé cítili potřebu
109