Okamziky Pravdy

Okamžiky Pravdy
Budu kázat, vést rozpravy a psát. Nebudu však nikoho nutit, protože víra je svobodný
projev člověka. Víte, co jsem udělal. Povstal jsem proti papeži, odpustkům a obhájcům
papežství, ale bez násilí, a nevyvolával jsem rozruch. Prosazoval jsem Boží slovo. Kázal
jsem a psal — to je všechno, co jsem dělal. A přece, zatímco jsem psal — slovo, které jsem
kázal, svrhlo papežství. Žádný kníže ani císař mu nijak neuškodili. A já jsem přitom
neudělal vůbec nic. Pouhé slovo učinilo vše. Kdybych býval chtěl použít sílu, pak by snad
celé Německo bylo zalito krví. Co by to však přineslo? Zkázu a devastaci těla i duše. Proto
jsem byl tiše a nechal jsem slovo, aby samo prošlo světem.“ (D’Aubigné, sv. 9, kap.
8) {VDV 128.1}
Po celý týden kázal Luther denně pozorným zástupům. Boží slovo rozptýlilo ovzduší
fanatického vzrušení. Moc evangelia přivedla svedené znovu na cestu pravdy. {VDV 128.2}
Luther netoužil po setkání s fanatiky, jejichž jednání způsobilo tolik zla. Věděl, že jsou to
lidé neukáznění, křivě smýšlející, kteří tvrdí, že dostali z nebe zvláštní osvícení, přitom ale
nesnesou žádnou radu ani napomenutí. Osobují si nejvyšší autoritu a od každého vyžadují,
aby bez námitek uznal jejich nároky. Když ho však požádali o rozhovor, nic proti tomu
nenamítal. Při setkání s nimi ovšem jasně odhalil škodlivost jejich postojů, takže tito
domnělí proroci hned nato opustili Wittenberk. {VDV 128.3}
Fanatismus byl načas zastaven. O několik let později však vypukl s ještě větší silou a s
ještě děsivějšími následky. O vůdcích tohoto hnutí Luther řekl: „Pro ně bylo Písmo svaté jen
mrtvou literou, všichni hned vykřikovali: ‚Duch, Duch.‘ Určitě nepůjdu tam, kam je vede
jejich duch. Kéž mě Bůh ve svém milosrdenství uchrání před církví, v níž jsou jen samí
‚svatí‘. Chci žít s pokornými, slabými, bezmocnými, kteří vědí o svých hříších, a kteří stále
volají k Bohu z hloubi svých srdcí, aby od něho získali pomoc a útěchu.“ (D’Aubigné, sv.
10, kap. 10) {VDV 128.4}
Působení Tomáše Münzera
Tomáš Münzer, jeden z nejhorlivějších fanatiků, byl ovšem člověk velice schopný.
Kdyby své schopnosti nechal správně usměrnit, mohl vykonat mnoho dobrého. Münzer však
nepřijal hlavní zásady pravého náboženství. „Byl posedlý touhou zreformovat svět, a
zapomínal na to, na co zapomínají všichni podobní pošetilci, že totiž s reformací musí začít
u sebe.“ (D’Aubigné, sv. 9, kap. 8) Chtěl získat postavení a vliv — nedokázal se smířit s
tím, že bude po Lutherovi až ten druhý. Tvrdil, že reformátoři na místo papeže „dosadili“
autoritu Písma, a vytvořili tak vlastně jinou formu papežství. Prohlašoval o sobě, že ho Bůh
pověřil, aby zavedl skutečnou reformaci. Münzer tvrdil: „Kdo má tohoto ducha, má pravou
víru, i kdyby nikdy v životě Bibli ani neviděl.“ (D’Aubigné, sv. 10, kap. 10) {VDV 128.5}
Fanatičtí učitelé se poddávali svým dojmům a každý svůj pocit považovali za Boží hlas.
Proto zacházeli do extrémů. Někteří dokonce spálili své Bible. Oháněli se slovy: „Litera
zabíjí, ale Duch oživuje.“ Münzerovo učení odpovídalo touze lidí po zázracích a
112