Okamziky Pravdy

Okamžiky Pravdy
jako den radovánek a rouhání. Zakázali konání křtů a večeře Páně. Oznámení vylepená na
hřbitovech hlásala, že smrt je věčný spánek. {VDV 183.1}
Tvrdili, že úcta k Bohu je tak vzdálena počátku moudrosti, že je vlastně začátkem
hlouposti. Zakázali jakékoli náboženské uctívání kromě uctívání svobody a vlasti. „Povolali
pařížského biskupa, aby sehrál hlavní roli v nejostudnější frašce, před národním
shromážděním… Přišel s celým průvodem, aby před sněmem prohlásil, že náboženství,
kterému mnoho let učil, je v každém bodě výmyslem kněží a nevyplývá z dějin ani ze
svatých pravd. Slavnostně popřel existenci Boha, k jehož uctívání byl vysvěcen, a zavázal
se, že nadále bude uctívat jen svobodu, rovnost, ctnost a mravnost. Potom položil na stůl
odznaky své biskupské hodnosti a předseda sněmovny ho bratrsky objal. Několik odpadlých
kněží jednalo podle příkladu tohoto preláta.“ (Scott, Život Napoleonův, díl 1, kap.
17) {VDV 183.2}
„Obyvatelé země budou z toho mít radost, budou jásat a navzájem si posílat dary, protože
tito dva proroci jim nedopřáli klidu.“ Nevěrná Francie umlčela kárající hlas dvou Božích
svědků. Slovo pravdy leželo mrtvé v jejích ulicích a ti, kdo nenáviděli omezení a požadavky
Božího zákona, měli důvod k radosti. Lidé se veřejně postavili proti nebeskému vládci. Jako
hříšníci v dávných dobách volali: „Což se to Bůh dozví? Cožpak to Nejvyšší pozná?“ Žalm
73,11. {VDV 183.3}
Jeden z kněží nového řádu prohlásil s téměř neuvěřitelnou troufalostí: „Bože, pokud
existuješ, pomsti své uražené jméno. Vyzývám tě k boji. Ty mlčíš, neodvažuješ se vyslat své
hromy. Kdo uvěří, že existuješ?“ (Lacretelle, Dějiny, díl 11, str. 309; Archibald Alison,
Dějiny Evropy, díl 1, kap. 10) Je to jen ozvěna faraónovy otázky: „Kdo je Hospodin, že
bych ho měl uposlechnout…? Hospodina neznám.“ 2. Mojžíšova 5,2. {VDV 183.4}
Vláda „rozumu“
„Bloud si v srdci říká: Bůh tu není.“ Žalm 14,1. Bůh však o lidech, kteří převracejí
pravdu, říká: „Jejich zaslepenost bude všem stejně zjevná.“ 2. Timoteovi 3,9. Nedlouho
poté, co odmítla uctívání živého Boha, „Velkého a Vznešeného, který žije ve věčnosti,“
klesla Francie do ponižujícího modlářství. Začala uctívat bohyni rozumu v podobě
nemravné ženy, a to ve shromáždění poslanců národa — nejvyšších občanských a
zákonodárných představitelů. Dějepisec poznamenal: „Jeden z obřadů této šílené doby
vyniká svou nesmyslností a bezbožností. Dveře sněmovny se doširoka otevřely a vstoupila
skupina hudebníků. Za nimi se ubíral slavnostní průvod členů městské rady zpívajících
hymnu na oslavu svobody. Jako předmět svého budoucího kultu vedli ženu v závoji, kterou
nazývali ‚bohyně rozumu‘. Když ji přivedli na pódium, sňali jí obřadně závoj z tváře a
posadili ji po pravici předsedy sněmu. Všichni v ní poznali baletku z opery… Této osobě,
jako nejvhodnější představitelce onoho rozumu, který uctívali, vzdalo národní shromáždění
Francie veřejný hold.“ {VDV 183.5}
165